To mas tak, za socialismu se nikdo nebal o praci, paradoxne nemel nikdo strach o existenci, penize, pokud nejake byly, se utracely , na zapade strach ze ztraty existence byl samozrejmosti, krom toho kapitalismus je zalozen na individualismu a tak zamestnanci nesdeluji v zamestnani sve soukrome problemy, mohlo by toho byt v neprospech dotycneho vyuzito. V praci se mluvi o praci a ne o rodinnych a vubec soukromych zalezitostech..proto se chodi k psychiatrovi/psychologovi..a nikdo nic nevi..Je fakt, ze treba ADHD byl pro vetsinu rodicu spis cizi pojem, dokonce lekari o nem casto nevedeli nic, dnes se toho vi mnohem vic, ale jelikoz se ti, kteri jsou takto oznaceni , velmi ruzni, ani lecba neni vubec snadna, spis jde o pristup k temto lidem, jejich zivot je pro ne samotne hodne narocny, casto jsou vyrazovani ze spolecnosti..i drive ucitele poznali, ze zak ma handicap, nemuseli vedet, jak se jmenuje a cim se vyznacuje, instinktivne vycitili, jak s nim zachazet..jelikoz je prebytek psychologu vseobecne, musi tito hledat pro sebe uplatneni a tak se hledaji vselijake poruchy, na ktere pak upozornuji, ale v podstate se tim nic moc nevyresi..casto je lepsi, kdyz dite vubec nevi, ze ma nejakou poruchu
Předmět diskuze:
Vzpomínky dobré i špatné na konkrétní věci minulého režimu. Ty osobní nás pamětníků, nebo přímé vyprávění rodičů a prarodičů. A také o tom, jak žijeme dnes. Pište příspevky k tématu fóra, nikoho nenapadejte a neurážejte. Nezatahujte sem problémy z jiných fór a nezmiňujte lidi, kteří se zdejší diskuze neúčastní.
1
1
