Rozcestník >> Politika >> Jak se žilo za socialismu, a jak se žije dnes

Neziju na vesnici a neziju v Cesku. Shodou okolnosti jsem se prave doslechla, ze takove zarizeni existuje napr v Broumove. .v Praze taky, nevidela jsem je, ale moji znami o tom mluvili.

Myslela jsem si to. Taková zařízení jsou, ale řeč je spíše jak tzv. jednodušší lidi kteří možná ani nejsou mentálně postiženi ale prostě jen nezvládají výkonnost a nároky dnešní doby, jak je zapojit do práce. Mohou mít třeba jen nějakou poruchu, třeba poruchu autistického spektra a už reaguji "divně" a nedokáží přesně opakovat pokyny. Je dobré mít někde pracoviště kde takový člověk jak píše Jessie zametá, uklidí, donese svačinu, pobaví přítomné ale všichni vědí, že zodpovědnou práci nezvládne. Prostě se hroutí u pásu. A dnes kdo nedře a neplní normy je prostě odepsaný. Vím to, dělala jsem v 5 fabrikách a mohu srovnávat, teď jsem v důchodu.ZA komunistů se dělalo u pásu, taky jsem tam dělala na brigádě a poznala sspoustu lidí. Když jsem pak povýšila, znala jsem je. A věděla že lidi jsou různí a někteří opravdu zvládnou jen jednoduché práce. Víc to prostě nejde. Ale tu práci si dělají a jsou rádi.

Jestli jsi viděla film "Vesničko má středisková", tak takoví Otící jsou k nalezení celkem často. A jejích mámy nevědí, kam s nimi. Jednoho znám, pomáhá zedníkům a jde mu to. Prostě ho mezi sebe vzali a berou ho jaký je. ale práce je to těžká.

Takovi lide , napr. s autistickou poruchou do normalniho podniku nepatri, potrebuji klidne prostredi, praci, uzpusobenou svemu tempu, jinak se dostavi nejake psychicke onemocneni, ktere je mozna vyssi, nez samotna puvodni neurologicka porucha. O takove lidi by se mel postarat stat a nemeli by vubec byt vystaveni pracovnimu stresu. Od ceho jsou psychologove, v Cesku je jich vic, nez dost, je to na nich, aby zavcas poruchu odhalil a pomohli najit vhodne zamestnani a pracoviste.

Psycholog moc nepomůže, my měli jednoho takového na dílně. Jeho táta byl hlavní kontrolor a tak se o něj musely ženy starat. Daly mu něco stříhat nebo přebírat. Chodila jsem občas se podívat jak se mu daří a on mi vážným hlasem vysvětloval jak se to dělá.
Taky jsem kdysi pracovala (v Rakousku) v chráněném domě, kde bydleli lidé s mentální poruchou a docházeli do zaměstnání do chráněné dílny. Ale ani tam to kolikrát nezvládali. Ale jaký život jim umožnit, to je velký otazník a ukazuje i na úroveň daného společenství. Jak si poradí s lidmi který prostě nezvládají nároky. Nejen proto že jsou třeba debilní, ale mají i charakterový handicap.

Na to jsou snad nějaké organizace, dneska je spousta organizací, která mají různá specifická zaměření.