Ovšem nic z toho není povinné. Nikdo si nemusí brát hypotéku, nikdo nemusí paltit nájem v králíkárně, nikdo nemusí pracovat v nadnárodní společnosti za směšný plat atd. Otrok je otrokem jen tehdy, když nemá jiné možnosti. A nemůžu si pomoci, těch možností před cinkáním klíči nebylo tolik, jako dnes, to mi nikdo nevymluví. Ovečka systému, tomu se musím smát, copak to nebylo za komára horší? Copak se dnes píší posudky na děcka, zapisují brigádnické hodiny a účast v průvodech, to vše kvůli strachu? Copak toho dnešního nadnárodního vykořisťovatele zajímá, co kdo dělá mimo práci, zda je ve straně, nebo jestli neposlouchá Svobodnou Evropu? Ne že bychom žili v dokonalém světě, to ani náhodou, ale reálný socialismus měl podle mě k otroctví výrazně blíž.
Předmět diskuze:
Vzpomínky dobré i špatné na konkrétní věci minulého režimu. Ty osobní nás pamětníků, nebo přímé vyprávění rodičů a prarodičů. A také o tom, jak žijeme dnes. Pište příspevky k tématu fóra, nikoho nenapadejte a neurážejte. Nezatahujte sem problémy z jiných fór a nezmiňujte lidi, kteří se zdejší diskuze neúčastní.
1