Krakistán

Když ještě hospodařili moji rodiče, tak ještě chovali krávy "na mléko" a spolupracovali se sousedy: u nás byly dojnice s telaty, mladý dobytek byl u sousedů. Ale už malá telata šla do ohrady, aby byla na vzduchu, zavíralo se do chléva až se sněhem. Tehdy sousedé dali asi tříměsíční telátko své dceři v sousední vesnici, také chovají skot. Byla to jalovička, vhodná do chovu, tak aby si ji vychovali sami. Telátko dali do ohrady k jejich skotu, jenže ta malá mrška z ohrady utekla. V neděli ráno. Nevěděli jsme o tom a tak jsme s táto sbalili lana a že si jedeme zalozit na skály. Cestou jsme natrefili na "hledače telete." Táta se nabízel že jdeme hledat taky ale tam už byla půlka vesnice, prý máme jet na skály. Táta řídil, já seděla za ním a ze sedla jsem se rozhlížela. Už jsme byli téměř u skal, když jsem si najednou uvědomila, že louka, kolem které projíždíme, má stejnou světovou orientaci i tvar, jako ta louka, kde se u našich telátka pasou: ze severu a západu les, z jihu a východu ohrada, spád k severu. "Tati, zastav! Tady by to tele mohlo být!" Táta byl skeptický: "Nic nevidím - ty jo?" Neviděla jsem. Ale uprostřed louky byla mez (na našem poli mez není) Já jsem furt věřila, že to tele tam je a proto jsem došla až k té mezi. A - bylo! Leželo pěkně pod mezí, na sluníčku, napasené, spokojeně přežvykovalo. Schované, odnikud vidět nebylo! Zavolali jsme mobilem ostatní hledače. Sice nevěřili, že tele je až tak daleko ale opravdu bylo! Říkala jsem jim: "Zavoláme moji sestru, to tele jí přijde až k rukám!!" ale oni nevěřili a začali tele chytat sami. Neuspěli, jenom ho poplašili a pak museli zavolat veterináře, aby tele uspal. On se divil: "Jak vás napadlo hledat až TADY?" Samozřejmě mne napráskali a musela jsem s pravdou ven, jak mne to napadlo: "No, doktore, KDYBYCH JÁ BYLA TELE tak jde tam, kde mně to připadá známé!" Souhlasil ale dodnes mně to otlouká o hlavu a když mne potká, tak hned spustí. KDYBYCH JÁ BYLA TELE" Po dvaceti letech! Syčák jeden....