Z váženého režiséra se stala štvaná kořist
Je 9. květen 1945 v Praze. Povstání skončilo, je konec války a lidé slaví. Kytice šeříků, tanky a na nich unavení vojáci. Nadšení v ulicích přetrvává i dlouho do noci. Ale zdaleka ne všichni oslavují. Lidé, kteří si zadali s Němci, kolaboranti a udavači mají jiné starosti. Je třeba rychle ukázat svoji vlasteneckou tvář. Jednak v akci a pak také zahlazováním stop. Ať už to jsou dokumenty, ve kterých mohou být zmiňováni, nebo lidé, kteří si je pamatují. V případě Jana Svitáka se sešlo obojí.
Celá akce byla dobře připravená, žádné náhodné pouliční divadlo. Organizovaný lynč začal 10. května v Bartolomějské ulici. Policisté po výslechu a krátkém zadržení Svitáka jen v prádle, ve kterém byl zatčen, vystrčili ven z budovy. Tam už čekal svolaný a připravený dav, který chtěl spravedlnost. Alespoň to tak vyřvával. Ve skutečnosti chtěl cizí krví smýt své vlastní protektorátní hříchy. Rozlícený dav se vrhl na Svitáka, který neměl šanci se bránit. Psychicky i fyzicky unavený z výslechu, jen ve spodním prádle se ocitl před bandou „mstitelů“. Možná, že většina z nich ani nevěděla, o koho se jedná.
Začali ho mlátit, řezali ho deštníky, holemi a nikdo nedokázal nebo
nechtěl lynč zastavit. Vlekli ho už polomrtvého přes Národní třídu, aby
si vychutnali finále u gotického kostela svatého Martina. Sviták ležel na
zemi, neschopný se udržet na nohou. Polonahý na staré dlažbě krvácel z
mnoha ran. V tu chvíli jako by zuřivost lůzy na chvíli pominula. Nevěděli,
co dál s ležícím tělem. A pak se ozval hlas, který připomněl
davu, co je jeho úkolem. „Toto je vrah Karla Hašlera!“ Ten hlas patřil
známé české herečce a zpěvačce (údajně Ljubě Hermanové).


