Lidové milice při odsunu německého obyvaotelstva neexistovaly, vznilky
až v roce 1948, těsně před komunistickým pučem.
Nechovaly se tak jen revoluční gardy, to byly ty ozbrojené hlídky, co
těsně po válce měly dbát na pořádek, ale spíš to byla komanda pomsty.
Choval se tak ale kde kdo, tedy kdo chtěl.
Kdo si chtěl kopnout Němce, mohl, tehdy to bylo beztrestné a považovalo se
to za normální, někdo to dokonce bral jako projev vlastenectví. Nutno dodat,
že se tomu nelze moc divit, po létech okupace a zvěrstev páchaných na
českém obyvatelstvu německými ozbrojenými složkami. To se děje po každé
válce, vyřizování účtů a je nepodstatné, že ty účty vždy platí i
spousta nevinných.
Lidové milice byly něco jiného, to byla takzvaná ozbrojená pěst dělnické
třídy. Byli to zprvu komunističtí fanatici, později pak vychcanci, kteří
si členstvím v této organizaci vylepšovali kádrový profil. Po celou
dobusvé existence byla tato organizace nezákonná. Disponovala značným
množstvím zbraní, ovšem naprosto nezákonně, žádný oficiální zákon
jem nedovoloval držet zbraně, včetně kulometů, nebo granátů. Přesto
tento spolek největších sviní existoval až do samého konce zločinného
komunistického režimu, přijeli i do Prahy v listopadu 89, leč naštěstí
nedostali rozkaz střílet do lidí, Milouš Jakeš je poslal domů. Dobře
víme, že spousta z nic by neváhala, ale spousta by se rozutekla jako potkani,
páč většina z nich byli pupkatí dědci, co si celá léta jezdili vylívat
chřtány chlastem a říkali tomu cvičení.