Krakistán

Víte, já opravdu, ale opravdu nemám rád násilí. Násilí je hrozné, špatné, nikdo ho nemá rád. Je strašlivé. A proto když jsem včera večer procházel parkem – a mimochodem, byl to krásný park, skvělý park, jeden z nejlepších, co jsem kdy viděl – viděl jsem muže znásilňujícího ženu. A ona ho škrábala nehty a kopala podpatky. Takže jsem udělal to, co by udělal každý inteligentní člověk: vzal jsem pepřák a nastříkal ho ženě do očí – bylo to neuvěřitelné, všichni říkali, že to bylo neuvěřitelné – a pak jsem jí ještě držel ruce, aby se nemohla hýbat.
A víte co? Najednou bylo po všem! Násilí skončilo, žena přestala bojovat, jen tiše vzlykala. A ten skvělý muž dodělal, pro co přišel. A tím násilí skončilo. Úžasné, že? Poděkoval mi ten skvělý chlap, říkal, že ta žena mu vždycky patřila, že je součástí jeho domácnosti a vždycky bude – což, upřímně, já tomu rozumím, opravdu tomu rozumím.
A já se chvíli zamyslel – víte, já přemýšlím, já mám ten nejlepší mozek, říkají to všichni – a ptám se: „Ví můj přítel Vladimir, co dělá?“ A víte, co udělá? On jí otříhá ty ostré nehty, sundá ty podpatky – ty strašné, hrozné podpatky – a zajistí ji u sebe doma neutralitu.
A výsledek? Skvělý mír, nádherný mír. A víte, kdo to udělal? Já. Protože kdybych tam nebyl, kdybych to neudělal, bylo by tam dál hrozné násilí, úplná katastrofa. A všichni mi říkají: „To bylo geniální, to bylo to nejlepší řešení.“ A já říkám: „Já vím.“
Nikdo nedělá mír tak dobře jako já.