Psal jsem o polích, ale ještě se to týká lesů, či spíše jakýchkoliv
člověkm nevyužívaných ploch ve volné přírodě. Těch taky ubývá.
Člověku je z toho někdy k pláči, či s píš k poblití, když vidí, jak
se v zájmu kšeftu ničí nejcennější kousky naší krajiny.
Kapitolou samou o sobě jsou naše hory. Když člověk přijede do
kteréhokoliv národního parku, či jinak chráněného území v našich
horách, na první pohled jej zaujme dvojí přístup, či dvojí metr pro dva
různé druhy lidí. Pro mlčící většinu, tedy nás, plebs, platí tisíce
zákazů, omezení, nařízení a za vše nekalé je vyhrožováno pokutami.
Nesmí se tam, či jinam, může se chodit jen po vyznačené stezce, nesmí se
jezdit auty, či jinými vozidly, nesmí se utrhnout jediný kvítek, stanovat,
rozdělávat oheň, nocovat pod širákem atd. Zdánlivě je to správné a
logické a já s většinou těch opatřeni i souhlasím. Jenže. Jiná pravidla
platí pro byznysmeny v oblasti horské turistiky, jejich veličenstva vlekaře
a vůbec celou tu horskou šlechtu. Oni totiž můžou téměř všechno. Já
nesmím utrhnout jedinou pampelišku, oni můžou vykácet sto hektarů lesa,
postavit stožáry lanovek a provozovat sjezdovku v zimě, či půjčovnu kol v
létě. Najednou se zrovna tam jezdit může, jinde samozřejmě ne, to je
jasný. Teda jen do doby, kdy kousek vedle vykácí další nadčlověk další
les a zprovozní další klouzačku, postaví hotel, samozřejmě s bazény a
vším, co moderní "turista" vyžaduje. Horský podnikatel může jezdit
džípem kde se mu zlíbí, v zimě na skůtru, či rolbě taky, včetně míst,
kam já nesmím ani pěšky.
To nemluvím o tom, že tito "podnikatelé" sice vytvoří nějaká pracovní
místa, ale také značně zatíží státní kasu. Jsou totiž výrobci
úrazů, sanitky jsou u sjzedovek několikrát denně, vrtulník tam lítá taky
často a horská služba se z toho může posrat. Ale to už není o krajině,
to je o normálním bordelu, který panuje i jinde.
Krakistán
2
