SPT
Telecom už byl zlaté.
Státní podnik pošt a telekomunikací, což byla instituce zajišťující
telefonní spojení za komančů, to byl děs.
U nás v dědině byl rekord v nevyhověné žádosti o telefonní linku asi 35
let. Děda podal v padesátých letech žádost o telefon, jeho syn žádal asi
desetkrát, ale dočkal se až vnuk po revoluci, za toho Telecomu.
Na celou dědinu bylo dvacet linek (víc by nezvládla moderní socialistická
ústředna na naší poště), skoro všechny ty telefony byly v kolchoze,
obchodě, hospodě atd, pouze dva telefony byly v soukromých domácnostech,
pochopitelně u dvou komunistů. Tak to vydrželo až do počátku
devadesátých let, kdy najednou přijeli borci z Telecomu a během půl roku
měl telefon každý, kdo ho chtěl.
Jo to se kopalo, každý rok něco, telefon, plyn, vodovod, holt jsem koněčně
začali žít jako lidi, ne jako dobytek za zaostalých zarytých komoušů.