Krakistán

Povídala bába Futeř.
Přesně takovými kecy nás chácholili v osmatřicátým "spojenci", když se na nás vysrali a prodali kus naší země Adolfovi. Za slib, že Áda bude jen poštěkávat za plotem. Nevydržel za tím plotem ani rok a nemísto poštěkávání vycenil zubiska a začak kousat a to hodně hnusně.
Vysrat se na Ukrajinu by bylo přesně to samé, byl by to druhý Mnichov a setsakra by se to nejspíš opět nevyplatilo.

Obávám se, že už to nastalo. Na Ukrajince už hodili bobek, tak jako na nás v roce 38. Západu a východu se prostě nedá věřit. Jak nás učili drazí rodičové - nikdy nikomu nevěř a zvláštť těm, kteří slibují a snaží se ti nakukat jak to s tebou myslí dobře.

Něco jako finanční poradci, kteří jsou na tom hůř než ti, kterým chtějí radit.-))))

Tak zatím jim tam furt nejaký flinty posíláme a dělá to aji ten kašpar z jůesej, ač negdy cancá neco jinýho.
Mnichov by byla podepsaná dohoda přímo s Putnou, že uznáváme jeho nároky na území Ukrajiny.
To zatím nenastalo, zaplať Pán Bůh.
A jestli to nastane, zvlášť kdyby se na tom podílela kterákoliv naše vláda, či reprezentace, bylo by mě za to nadosmrti hanba, patřit ke zrádcům.

Můj názor je, že zradit můžu pouze rodinu, přátele a sama sebe. Jinak je to jenom klišé.

Hm, tak jo mi tě docela líto.
Ale třeba dozraješ.

Náčelníku. Mám takový neblahý pocit, že bychom si mohli bezva pokecat někde u škopku. Ale potom mě odneseš přes rameno domů. Jdu za kámoškou zakládat kvašáky.

Kvašáky nežeru, chce sa mě z nich blut.
Vokůrek leda tak na chlebíčku, ale zavařené, né kvašák.
Protože chlast a chlebíčky, to só naše koníčky, říkal Polívka.
Nosit ťa ale nebudu, hrkne mě v zádech a su v prdeli.