No nebudeš to mít asi jednoduché, když ty peníze nejsou na tvém, ale na spořícím účtu nějaké tvé tety. Musíš dokázat, že ty peníze jsou tvé, že ta smlouva na spoření je na tebe a nikoli na tu tetu. Pokud je na tu tetu, máš zřejmě smůlu.
No nebudeš to mít asi jednoduché, když ty peníze nejsou na tvém, ale na spořícím účtu nějaké tvé tety. Musíš dokázat, že ty peníze jsou tvé, že ta smlouva na spoření je na tebe a nikoli na tu tetu. Pokud je na tu tetu, máš zřejmě smůlu.
To nedokážu. Jedná se o podíl od jedné pratety a není to písemně. Už jsem se na to ptala právníka.
Aha. Tak pokud to není písemně, ale pouze jak se říká ,,na hubu" , potom smůla. Co je psáno, je dáno. Pokud jsi to konzultovala s právníkem, jistě ti řekl to samé. Šance, že nějaké peníze v tomto případě vysoudíš, je mizivá.
Pokud existuje dokument, že ta prateta darovala nebo odkázala nebo jsi
oficiálně zdědila nějaký podíl z jejích financí, tak doklad o převodu
všech peněz pratety vč. tvého podílu na spořící účet tety by měl
existovat také.
Pokud tím , že to není písemně, že ti prateta vůbec nějaký podíl
věnovala, buď musíš sehnat svědky a nebo máš opravdu smůlu
Dědictví byllo rozděleno zaživa. Od začátku to bylo špatně. Prateta si měla pozvat všechny dědice kterým darovala stejnou část a poslat jim dědictví na jejich účet. Jenže teta ji zmanipulovala a nechala si všechno převést na svůj účet s tím, že nás podělí. Kdybych neořijela za pratetou na návštěvu, tak bych o tom dědictví vůbec nevěděla. Teta mě vůbec neinformovala, že má na svém účtu můj podíl. Telefon mi nebere, takže asi nezbývá, než jí obeslat právníkem. Když se cukne, tak aspoň přesně vím na čem jsem. Prateta má 86 let a už s tím nechce mít nic společného… Jak jsem psala, jde o princip, ne o nějakých cca sto tisíc. Když to pomůže jí a její rodině, tak ať se s nimi udáví. Kdyby byla z její strany nějaká komunikace, tak jsme to spolu už dávno probrali. Tady mi podepiš dlužní úpis a ty peníze si klidně nechej na svém účtu.
Tak to je ale celkem slibné, za prvé tedy zjevně existuje víc "stejně
poškozených" svědků, jejichž peníze má na účtě teta, za druhé prateta
ještě žije a i když třeba s tebou o tom mluvit nechce, s právníkem by
mohla.¨
jetstli jsme to pochopil
Tak do toho jdi a nedej se!
A nečekej.
Šanci máš dokud prateta ještě žije.
Pokud je vás takto postižených víc, dej je dohromady - aspoň jednoho!
Dědku neser.
Co se doma uvaří, to se ná doma taky
sežrat. Takže nevytahuj interní záložitosti naší postižené rodiny. Za
to může mnohogenerační páření rodinných příslušníků mezi sebou.

No dle toho přístupu co byl již v minulosti a je i teď je z 99,9% jasné, že to bylo připraveno ze strany té tvé tety již předtím a odhaduji, že z těch peněz neuvidíš ani korunu.
..tolik k rodinnym vztahum...aneb zadna rodina neni idealni, v kazde se najde
nejaky rusivy faktor.. 
Proto je lepší, když je ta rodina větší. To se pak vždycky najde i někdo, kdo podá pomocnou ruku když je zle.
Ani velka rodina neni zarukou, ze se najde nekdo, kdo je ochoten pomoci, zvlaste kdyz jde o penize. Soucitnych lidi neni moc..vetsinou musi lidi nejprve prozit vlastni utrpeni, aby se mu naucili..
Na tom, aby rodina dobře fungovala, musí člověk pracovat celý život. Kdo se jednou zachová jako hajzlík, těžko se pomoci dočká.
To je mozne, ale hajzlikem se uz clovek rodi a tezko se toho zbavi, spis naopak. Je to jen otazka viry, jsi verici, tak vis, co prikazoval Jezis..kdo neveri v moc lasky, tak se bude tezko namahat...
Geny sice nevyčůráš ale výchovou se dá hodně pokazit ale i
spravit.
Já si čím dál víc uvědomuji, jaké mám v životě štěstí, že jsem
měla a mám věřící rodinu i většinu přátel.....
U nás v kostele se věřící bijí v prsa, potom se vyzpovídají a mají do další neděle vystaráno. Vždyť o co jde. Zase nám dá farář amnestii.
Právník má pravdu, po pratetě nedědíš "ze zákona", pokud jsi s ní nebydlela ve společné domácnosti. Prateta by musela sepsat závěť, ve které by tě jmenovala. Ale dědicem "ze zákona" by byl v tomto případě jeden z tvých rodičů (jako synovec/neteř - nevím, který z tvých rodičů to je). Pokud tedy prateta neměla "přímější" dědice. (manžela, děti, osobu žijící ve společné domácnosti) tam je to pak složitější. (Vím to, protože to byl můj osobní případ: tři bezdětné sestry mé babičky, bydlící ve staré chalupě, přišly za mým otcem, když mně bylo pět let: "Janíčku, chcem si postavit novů chalupu, když nám pomožeš, necháme ju Pavlínce, gdyž ty už máš dědica" - můj bratříček měl tehdy rok. Chalupu pomáhal stavět nejen můj otec ale i další jejich synovci a neteře od dalších jejich sester. Všichni věděli že chalupa je pro mne! Postavili, podle svých sil a možností, v chalupě všichni dožili - na stáří už s dopomocí nás všech - a chalupu mně ta poslední opravdu odkázala! Já jsem ji sice musela dostavět - ale měla jsem kde bydlet! Dnes chalupu přistavuje můj syn a o mne se vzorně stará...)
(a nikdo z těch "dědiců ze zákona" ani necekl, naopak, byli rádi, že jsem se o chalupu dál starala a starám, že jejich práce nevyšla vniveč)
Ano, buďto to musí být uvedeno v závěti, nebo a to je ještě lepší, když je to převedeno (darováno a přepsáno na katastru) na toho konkrétního ještě za života toho, kdo to tomu konkrétnímu dává.
To jsem teď udělala já, přepsala jsem barák na syna, prošlo to
katastrem a teď už si "buduje" svoje, nikdo to nemůže zpochybnit. Když
přišel s tím, že tu chalupu chce, poslala jsem jej za ostatními dětmi:
"Domluvte se spolu, jak se s nimi vyrovnáš, co budou chtít oni po tobě, já
udělám to, co si dohodnete". Takže šel za bráchou. Mladší syn mně volal:
"Mami, co blbneš s barákem, býl za mnů brácha, že barák chce, že by si
ho přestavěl - a co já na to!" a slyšela jsem, že se do telefonu chechtá.
Tušila jsem čertovinu: "Co jsi mu řekl??" "Nóóó, já sem sa ho zeptál:
Kolik na tů přestavbu budeš chtít ode mne, abych ti přispěl??"
"Co ti na to odpověděl???"
"Nic! Poslál mňa do prd.le, že si z něho nemám dělať srandu a nasraný
odjel!!"
Tak jsem varovala dceru, že za ní starší brácha přijede, že už byl u
mladšího a zeptala jsem se jí: "Co si myslíš, že mu na to brácha
řekl?"
"No, co by mu asi řekl? Že mu s tou přestavbou moc nepomůže, protože má
rozestavěný svůj barák!"
Zasmála jsem se: "No, něco takového. Ale jak ty to víš?? Volal ti???"
"Maminko, přecaj znám svoje bráchy! Tak bych to udělala aj já!"
"No a ty nic nenamítáš??"
"Kdepák, když to chce, tak ať to má! Já to nepotřebuju! Ať maká! Aspoň
nebude mět čas na voloviny!" 
No jo, no. Vám majitelům nemovitostí se to machruje, ale co máme říkat
my, podmostňáci.

Kfyby jenom blbé.
Mám to ještě horší
Na druhé straně, zase mám pod mostem
pravidelnou hygienu, ani elektřinu na to nepotřebuji

Já mám taky vyhlédnuté místo pod jedním mostem
dokonce dálničním
je tam potok a betonový bunkr
ještě z první republiky, bytelný
nikdo se o něj nezajímá! No a pár
metrů od toho je můstek, který postavili ještě staří Římané!!! To jsem
tedy čuměla ,když jsem tu informaci kdesi vyštrachala! Vodím tam
návštěvy, které chtějí vidět nějakou zvláštnost. 
No kdyby se ti do toho bungru nastěhoval Radar, byla by ta ,,zvláštnost"
ještě lepší. Vem si, že jen tak nikde není vidět poustevník v jeskyni.
Jenom by musel Radar mít pořád připravené prostěradlo a bibli. Ještě by
na té tvé návštěvě mohl vysomrovat pár kaček.
Vem si to...: ,,Ukážu vám jednu zvláštnost, kuriozitu." No a s návštěvou
k bungru, a tam Radar jenom v prostěradle, v jedné ruce bibli a v druhé
plechový hrníček na peníze. Samozřejmě pořádně zaroslý, aby to bylo
věrohodnější.

Něco takového, jako v seriálu: ,,Byli jednou dva písaři." Tam taky
Horníček byl přece poustevník, když si ,,vytvořili" romantickou
zahradu.
Nohy jsou v pohodě, ale s gulama mám problém.
Tak vysoká voda u mě pod mostem ještě
nebyla 