Přijde pán do slušně vypadající restaurace s nápisem „Nově otevřeno“ a ptá se po jídelním lístku.
„Nemáme“, odpoví překvapenému hostovi ochotný číšník.
„A vaříte?“
„Ano, chystáme se vařit, ale zatím nevíme co. Už několik dnů se totiž provozní dohaduje s účetním a údržbářem, koho pustí do kuchyně.“
„Děláte si srandu? Vy nemáte kuchaře?“
„Vyučené kuchaře nemáme žádné, ani jsme nikdy neměli, hobby kuchaře také ne, ale těch, co by v kuchyni chtěli pracovat je dost, protože se tam zadarmo můžou najíst a ještě si, když se nikdo nedívá, něco odnesou domů v tašce.“
„Proboha, to dělá provozní v oboru první den?“
„To ne, už v minulosti tuhle restauraci vedl, dokonce osm let.“
„A jak to dopadlo?“
„Nadělal dluhy na dlouhé roky. Dokonce musel rozprodat inventář a všechny zásoby, aby měl alespoň na část toho, co nasliboval.“
„A to ho s takovými výsledky k tomu pustí znovu?“
„Lidi to tak prý chtěli.“
„Takže, jestli tomu dobře rozumím, vy jste otevřeli restauraci, nemáte nikoho, kdo by uměl vařit, nevíte, co budete vařit, nemáte naprosto žádný jasný plán a tak se zatím dohadujete, koho z těch neumětelů, co se tady okolo poflakují, vůbec pustíte do kuchyně?“
„Myslím, že jste to vystihl velmi pregnantně, pane.“
„To je soukromá restaurace?“
„Ne pane, státní.“
„Ach tak. Jak se ten váš podnik vlastně jmenuje?“
„ANO.“
„Ptám se, jak se jmenuje.“
„Vždyť říkám, ANO, jakože jo.“
„Zvláštní název! Věřte nevěřte, ale zrovna tohle slovo v italštině či španělštině znamená řitní otvor! Zvláštní náhoda!“
„Sice netuším, proč ten podnik provozní pojmenoval zrovna takhle, ale právě mi docvaklo, že je ten název v daných souvislostech naprosto výstižný. Víte co? Jestli chvilku počkáte, něco na sebe hodím a zajdeme si na oběd spolu někam jinam, zvu vás.."