Krakistán

TY VOLEEE. na každém táboře co jsem kdy byl.. tak se chodilo tajně dělat dospělácké věci které jsou pro každé dítě strašně tajné
někdo šel kouřit, někdo sehnal hlt vodky a o ten se s pěti kamarády dělil a někdo kdo byl frajer tak si dal po večerce schůzku s holkou za táborem
ale FAKT nebudu ted brečet a říkat jak to bylo špatné a zkažené a že se za to stydím

V 16 letech jsem vážně uvažovala, že s chlastem seknu. Bohužel závislost byla silnější. Může být rád, že jim to lagerführer nevypil.

Já ještě nezačal uvažovat, že s ním začnu :-))))
Mám výhodu, vůbec mi to nechutná, takže mne žádný ďábel netáhne k lihovému opojení a jsem člověk, který se snaží řídit víc rozumem, než emocema, takže se vyhýbám uvádění se do stabu, kdy by rozum mohl kolabovat :-)))))))))))))))
¨
já dodnes nezkusil ani jointa, a to jsme si jednou v praze koupili takový ty marihuanový bonbonky, asi jedny z nejslabších, nám doporučila slečna, když viděla dva důchodce .-)))))))))))))­))))))))))))))))))))))))­)))))))))))))))))))

ne nevyhodili jsme to bez zkoušení?

Hezky jsem se po ránu pobavil.
V patnácti jsme asi zkoušeli hulit a chlastat skoro všichni.
My jsme ale narozdíl od dnešní "mládeže" měli obrovskou výhodu, žili jsme analogově, tedy bez internetu, mobilů, tedy v podstatě, ač to bylo v době totality, žili jsme svobodněji. Hlavně bez debilů jako Jaromil, kteří mají potřebu se s tím cachtat nějakému reportérovi, nebo jiných pitomců, kteří dnes všechno fotí a natáčejí za účelem zveřejnění na webech určených takovým exhibicionistům, kteří podle jůtůbu chodí i srat.
Já jsem měl ještě větší štěstí než ostatní, páč jsem měl normální rodiče, kteří mě na léto neodkládali do nějakých táborů, kde přece jen nějaký, byť mizerný dozor byl, v patnácti bych asi na pinýrském táboře zdechl, to musí být děs, v tomto věku poslouchat nějaké vedoucí s šátkem na krku a chodit na nástupy pod vlajku. Pro malý děcka je takový tábor super, ale v patnácti jsem chodil na bigbítový zábavy a ne si hrál na táboře na Pavku Korčagina.
A to prý dnes děti dospívají dříve, tomu se tedy chechtám, dyť chodí do šestnácti na základku a maturují ve dvaceti. Já jsem měl ve dvaceti maturitu už dva roky a na vojně byl mazák.

Já jsem jezdila jako děcko o prázdninách do rodné dědiny pod Pálavu a na lágr bych se mohla vykašlat. Od 13 let jsem chodila s kámoškou zhruba měsíc na brigády. Na dědině jsem si užila svobodu a spoustu bezva “dobrodružství”.

Tak samozřejmě, tábory byly a asi stále jsou spíš pro městské děti. A nemám nic proti tomu, protože lepší děcko na táboře, než nuda na betonovém sídlišti.
Jak říkáš, my z dědiny jsme nic takového nepotřebovali, natož dozor. Příroda všude kolem, louky, lesy, rybník za humny a nikdo z nás se nepotřeboval od táborového instruktora učit zacházet s nožem, sekerkou, nebo pilou, to jsme přece všechno uměli z domova. Prázdniny na dědině byly dva měsíce svobody, kdy jsem si dělali co chtěli a nikdo nás nebuzeroval.
Jenže zas v dnešní době jsou i tábory specializované, kam můžou jet děcka s nějakým konkrétním zájmem a to si myslím, že je dobré. Někdo chce hrát fotbal, jiný malovat, programovat, či cokoliv jiného a takový tábor, který hlavně ty větší děcka osloví, je určitě fajn věc.
My jsme to tehdy viděli jinak, tábory byly v podstatě odložiště, neboli hlídárny a nesly se v duchu prostoduchých a stupidních her, nástupů a hlavně organizovanosti. Jediné, co by mě na nich tehdy lákalo, bylo posezení u táboráku s kytarou, ale kvůli dvou hodinám dvakrát týdně nestálo za to si zkazit prázdniny třítýdenním odnětím svobody nepodmíněně.

Tabory slouzi i k tomu, aby se deti naucily vetsi samostatnosti, prizpusobily se kolektivu cizich deti, naucily se discipline , ale i navazaly kontakty s jinymi detmi a lidmi , naucily se i poradku a peci o sve veci. V neposledni rade si odpocinou ood rodicu a naopak, coz je nemene dulezite..je to tak nejak prvni krucek do zivota, vetsinou si privezou pekne vzpominky a casto ziskaji nove kontakty, ktere vydri radu let. Deti se ve vetsine pripadu vraci samostatnejsi...

Jasně, nějak vám to museli doma vysvětlit, že vás někam potřebovali strčit. Tak vám nakukali tyto pohádky o samostatnosti atd.

Za týden strávený v dětském lágru se nikdo samostatnosti nenaučil. To jsou jenom pindy naší mindy.

Pravdepodobne jsi jinak zalozeny, nez ja, nikdo me nikam nestrkal, chtela jsem nekam o prazdninach jet, zadne pribuzenstvo jsme nemeli, tak jsem jela do tabora, Libilo se mi tam a vubec mi to neuskodilo, naopak, samostatna jsem byla dostatecne, ale mela jsem nove zazitky a nove kamarady. Jsem presvedcena, ze tabor zadnemu diteti nejen neuskodi, ale mu dokonce prospeje.

Alespoň jsi se na tom táboře pořádně najedla když jsi psala že jste měli doma bídu.

Tak se ti zas jednou podarilo do me rejpnout ...budiz ti to prano, jidlo na tabore nebylo nijak moc dobre, asi bylo malo penez a dobrovolnici neco uvarili, byla jsem zvykla, jak jsi podotkla ,na chude jidlo a krome toho jidlo neni u me na prvnim miste a nikdy nebylo..takze mi to bylo jedno.

Jezdili jsme tam asi všichni. A jedlo se co uvařili, tenkrát nám rodiče moc dobrot s sebou nedávali. Pár korun na pohled a známku a na limonádu na výletě..

Vsichni asi ne, nektere deti byly bojacne, nebo byly individualisticky zalozene a tak zustaly doma. Jsem spis dobrodruznejsi povahy a tak jsem se citila v cizim prostredi docela dobre. Zivot je zmena .

Mě naši nepustili. A moc jsem “záviděla” kámošce, která jezdila pravidelně na tábor AČR. Byla vždycky moc nadšená.

Já i bráška jsme jezdili a moje děti pak taky. A líbilo se jim tam. Bylo to něco jiného než školy v přírodě.

Bída… Když tata propije výplatu, tak se musí jíst chleba s hořčicí. Kdysi jsem se ptala na tu bídu za komančů, tak se mi všichni vysmáli.

Nj , rodiny komunistických funkcionářů hladem netrpěly . I důchody měli zasloužilí členové s rudým příplatkem .

Zbytek obyvatel trpěl před rokem 1989 hladem. Do sytosti se najedli až po “převratu”.

Asi věděli proč, já si také na žádnou bídu nepamatuju a na ty dnešní banány prdí pes...

Mně někdy kručí v břichu i za dnešních komunistů. Hlad je sviňa.

Mě povídej... to teprve teď vím, co je hlad. Tenkrát po té slavné revoluci jsme se všichni spali lanýžema, ústřicema, zapíjeli zásadně šáněm a bylo nám hej, dokud nedošlo k utahování opasků..

Než vyrazím do víru malovesnice, tak poskytnu zdarma radu, jak ušetřit na jídle. Vstávat po snídani s jít spát před večeří.

Ja nevim, jak ty, ale ja mela doma povinnosti prazdniny nebo ne. Nevyrostla jsem primo na vesnici, ale presto v tesne blizkosti lesu, poli, rybniku...nemela jsem zadne pribuzne a nemela kam jezdit jako jine deti.. prestoze jsem mela volnost ,az na ty povinnosti, vzdy mi chybela moznost podivat se nekam jinam , poznat jine lidi , jinou zabavu.. i ted jsem rada v tom kraji, ale taky rada zas odtud vypadnu..

Tak "povinnosti" nějaké vždy byly, ale to přece k životu na dědině patří a ani jako děcko jsem to nevnímal jako někým vnucenou povinnost, ale spíš jako samozřejmost. Dělali jsme něco na zahradě, krmili zvířectvo, štípalo se dříví, natíral plot a spousta dalších věcí, jenže to je přece normální, nepovažoval jsem to za důležité zmiňovat v souvislosti s pionýrským táborem. Ale máš pravdu, bytovkové děcko nemělo o takových činnostech ani ponětí. Proto asi byla náplní programu na táborech třeba výuka práce se sekerkou.
Ve volném čase, a toho bylo i tak dost, jsme ale lítali kolem dědiny, škádlili se s holkama, kradli jabka, hrušky, kouřili tajně v kukuřičném poli a vykonávali spoustu podobných nesmírně důležitých činností, o jakých se dětem v organizované hlídárně na táboře ani nesnilo. Stačilo být do tmy doma a žádný problém. Žádné nástupy, rozcvičky a hlevně ty stupidní táborové hry.

Všem jsme říkali teto nebo strýců a já jsem domů přivedla každého psa, kterého jsem potkala. Dělali jsme si bludiště v kukuřici , bunkry a na pytlačku chytali rybky. Oběd jsme dostali u rodičů děcek nebo u nás. A když se nám při nějaké nezbednosti snažil nějaký strýc napráskat, tak to bylo jenom mezi námi a nikdo doma nežaloval. Staří si to večer řekli v hospodě a zasmáli se tomu. Není to dlouho ale i přes to ty děti to už dnes neznají. Později jsem jezdila s bratranama na superbike a za to jsem občas chytla od babči pořádnou facku. Neměla to se mnou lehké.-)))

Ne oběd ale svačinu. Do oběda nám dávali doma nějakou práci.

Patrim k tem, co potrebuji oboji, jak prirodu , tak vsechno, co je s zivotem v prirode spojene, tak mesto s kiny, divadly, vystavami, koncerty a neznamymi lidmi...je to vic vzrusujici, nez poklidny zivot na venkove. Uz jako dite jsem byla takova....co me nikdy netesilo byl fakt, ze kazdy o kazdem vsechno vi, nebo si to aspon mysli a taky se lide pomlouvaji a nepreji si, hlavne za komunistu to nebyla zadna selanka...prala jsem si zit nekde inkognito..

Žít někde inkognito nešlo. Bratrstvo rudé pracky nakonec vyslídilo každého.
V tom to nebylo na dědině oproti městu ani horší, ani lepší. Například domovnice, kontrolující vyvěšení ruských vlajek v oknech na prvního máje, ty na dědině nebyly. Pamatuju, jak jednou přišel soudruh tajemník z národního výboru a vytýkal mému tátovi, že nemá vyzdobená okna. Vyřešeno na místě, otec mu řekl, že ta okna jsou jeho a lempl z úřadu, kterému smrdí práce, mu nebude poroučet, co si má dávat do oken. To si nájemník v bytě vyfasovaném od podobného komunistického lempla dovolit nemohl.
Co se kultury týče, v to chápu, v tom je město lepší, ale na koncert nebo do divadla se dá zejet, není třeba žít v městském blázinci. Jako dítěti jsem až tak nestrádal, měli jsme v dědině kino, ale jako výrostkovi už mě táhla muzika a posléze i ta velká, myslím operu a to fakt na dědině není. Rockové zábavy ovšem bývaly na dědinách naprosto jedinečné, ty nám zase záviděli vrstevníci z města a jezdili na ně k nám, protože ne každému se líbily diskosračky pořádané tehdy SSM ve městě a v podstatě nic jiného pro mladé tam nebylo.

Venkovské rockové zábavy končily hromadnou rvačkou mezi znesvářenými vesnicemi. Ale předtím prohodili předsedu MNV oknem aby se mu něco nestalo.😀

Tak nějak, až na toho předsedu. Ten když byl čoch (zábvava), tak raději ani nevylízal z baráku. Bylo to pod jeho úroveň, tak se šel ožrat až v zimě na ples KSČ.

Já ne (k tomu hulení) já až v 18 při sjíždění Ohře, za Karlovýma Varama, když jeden den pršelo, nesplovali jsme, a všichni kromě mne a jednoho kámoše tam hulili. Tak jsme to taky zkusili a od té chvíle se kvůli nám muselo i zastavovat ve vískách, abychom si došli koupit cigára, protože jsme vytáhli 2-3 krabičky :-))))
bohužel jsme se nepoblili. o 12 let později jsem s tím ze dne na den seknul.

já bych neřekl, že jsme žili svobodněji, spíš úsporněji. i to má něco do sebe.

na tábory jsme jezdil ovčas i jako dítě, ale později i jako vedoucí a teda musím říct, že tábor končil a rodiče si na záklladě dětských intervencí zamlouvali tábor na další rok. ovšem 15tileté jsme tam měli max instruktory, kteří to dělali taky rádi a dobrovolně.