Krakistán

Těch tornád je víc, ale že by ausgerechnet v Mikulčicích ? Že o tom nic nevím...

Šlo to vlnou. Tuším od Hrušek až po Hodonín. A nebyla jsem jediná, které tekly slzy nad tím neštěstím. K nám přijeli na dovču parta Ostraváků a místo dovolené jezdili celou dobu pomáhat.

Mají mou úctu, všechna čest..

Určitě mezi nimi nebyl Jardík. Za prvé se bojí vytáhnout paty z domu, aby nedostal po čuni a za druhé, akorát by se chechtal a radoval z neštěstí druhých.

Spratku , co jsou to za hloupé řeči . Vyjadřuj se jasně a ne mezi řádky . Chápu správně , že Ukrajina si vymýšlí , že že jim rusáci rozbíjejí domy , školy , nemocnice , že v Kyjevě ba dokonce v Charkově to žije . Že ty rozbité domy jsou vesnice zničené tornádem na Hodonínsku , kde ty jsi hrdinně , spolu s cigány z Holiče zachraňovala co se dalo navzdory svému krédu - Pomáhat , ale ne zadarmo .

Jsou situace, kdy by měl člověk pomáhat nezištně, tedy zadarmo. I když jsem vymyslela jednu z nejhorších prací, které se dají v létě dělat a koordinárka mi ji ze začátku nechtěla schválit. Likvidace skelné vaty a zničené střechy… Nemáte zájem? OK. My jedeme dál. A hned jsme byli jedna ruka.-)))) A s tímto se klidně ráda pochlubím…Přece nebudeme házet s děckama ze ZŠ větve do kontejneru.

SKELNÁ VATA ???? Tak to opravdu není práce pro ženu, natož pro mladou holku!! Počádně nebezpečné!
Klobouk dolů že jsi to zvládla!

To bys nevěřila, jak ten prach z ní proti sluníčku krásně jiskří.-))))) Naštěstí to nebyla ta šedá čedičová Ta by nás sežrala zaživa.

Tou šedou, čedičovou, jsme s maminkou utěsňovaly spáry mezi trámy dřevěné chalupy- Dříve se ty dřevěnice utěsňovaly mechem no ale v osmdesátkách min. stol. už byla k sehnání skelná vata. Maminka se do toho pustila a já, jako hodná dceruška, jsem jí šla pomáhat. Jenže jsem měla dvě malé děti - dcerka rok a půl a miminko. O mrňata se postarala moje mladší sestřička a já s maminkou makala. Kus železa a vata se mezi trámy natloukala. Dělaly jsme to skoro týden. Sice jsem se vždycky osprchovala ale přesto jsem "jehličky" cítila víc než měsíc a raději nechtěj vědět kde všude Naštěstí jsem nekojila.
Tou světlou jsem tady měla zateplenou střechu a když jsme střechu měnili, užila jsem si těch jiskřiček dost a dost díky za připomenutí! Na to jsem už pozapoměla...

To je sfiňa nezničitelná . To ani nehoří .

tys byla niormálně stavař :-)))))

No, málem Celý můj život moji rodiče něco stavěli: od mého narození hospodářské budovy - sklepy, dílny, garáže, nad tím sýpku, kurník (zděný) pro 100 slepic, velký dřevník (pod ním jsou další garáže. Pak v roce 1967 jim vrátili pole (měli je vyměněné - pole za pastviny, děsběs) a tak stavěli chlévy pro 20 ks dojnic a 10 prasnic, nad tím obrovská stodola, pod tím kamenná žumpa a hnojiště. V roce 1972 tam poprvé ustájili krávy - a v roce 1976 je "dobrovolně" zkolektivizovali. Teprve pak začali stavět rodinný dům - tu dřevěnici. (Jo a ještě v roce 1963 -65 pomáhali sestrám mé babičky postavit dům, kde teď bydlím já) Takže "na stavbách" jsem byla fakt snad od narození a - samozřejmě - práce se našla i pro děti a jak jsme dorůstali, dělali jsme co jsme zvládli. Mezitím práce na poli a ve chlévě...takže když jsem zdědila tenhle dům, musela jsem ho trochu dostavět - trochu zateplit, znovu zaizolovat podlahy, plyn, okna a hlavně: novou střechu. Tu mně dělala firma ale přesto jsme si mákli i s mými dětmi. S tou střechou byla legrace: mému tátovi bylo 75 let, na střechu jsme ho už nepustili, tak trochu brblal ale chodil se na postupující práce dívat. Já jsem nechtěla, aby dělníci odjížděli na oběd do hospody a tak jsem jim vařila obědy, svačiny, občas i večeře, když se zdrželi. To byl podzim. Na Silvestra jsem s tatínkem byla na návštěvě ve Vsetín. Auto jsem měla na parkovišti. Odcházeli jsme. Najednou na to parkoviště vjel Sharan a začal kolem nás kroužit. Já se smála (viděla jsem, kdo tam sedí) ale táta byl lehce nervózní: "Co to je???" Auto zastavilo, vyskákala rozjívená banda a začali nás objímat, gratulovat k Novému Roku, kluci se mnou točili ve vzduchu a děvčata tátu opusinkovávala. Pak naskákali do auta a zmizeli. Táta zkoprněle: "Prosím ťa, CO TO BYLO?? KDO TO BYL???" Smála jsem se: "Tys je nepoznal? To byli ti moji střechaři!" Táta kroutil hlavou: "Víš, TOLIK jsem toho v životě postavil! Spousta dělníků se u nás vystřídala! Ale toto jsem opravdu nezažil! (Se "střechaři" se navštěvujeme dodnes)

čt se opravila okamžitě.