tys byla niormálně stavař :-)))))
No, málem
Celý můj život moji rodiče něco
stavěli: od mého narození hospodářské budovy - sklepy, dílny, garáže,
nad tím sýpku, kurník (zděný) pro 100 slepic, velký dřevník (pod ním
jsou další garáže. Pak v roce 1967 jim vrátili pole (měli je vyměněné -
pole za pastviny, děsběs) a tak stavěli chlévy pro 20 ks dojnic a 10
prasnic, nad tím obrovská stodola, pod tím kamenná žumpa a hnojiště. V
roce 1972 tam poprvé ustájili krávy - a v roce 1976 je "dobrovolně"
zkolektivizovali. Teprve pak začali stavět rodinný dům - tu dřevěnici. (Jo
a ještě v roce 1963 -65 pomáhali sestrám mé babičky postavit dům, kde
teď bydlím já) Takže "na stavbách" jsem byla fakt snad od narození a -
samozřejmě - práce se našla i pro děti a jak jsme dorůstali, dělali jsme
co jsme zvládli. Mezitím práce na poli a ve chlévě...takže když jsem
zdědila tenhle dům, musela jsem ho trochu dostavět - trochu zateplit, znovu
zaizolovat podlahy, plyn, okna a hlavně: novou střechu. Tu mně dělala firma
ale přesto jsme si mákli i s mými dětmi. S tou střechou byla legrace: mému
tátovi bylo 75 let, na střechu jsme ho už nepustili, tak trochu brblal ale
chodil se na postupující práce dívat. Já jsem nechtěla, aby dělníci
odjížděli na oběd do hospody a tak jsem jim vařila obědy, svačiny, občas
i večeře, když se zdrželi. To byl podzim. Na Silvestra jsem s tatínkem byla
na návštěvě ve Vsetín. Auto jsem měla na parkovišti. Odcházeli jsme.
Najednou na to parkoviště vjel Sharan a začal kolem nás kroužit. Já se
smála (viděla jsem, kdo tam sedí) ale táta byl lehce nervózní: "Co to
je???" Auto zastavilo, vyskákala rozjívená banda a začali nás objímat,
gratulovat k Novému Roku, kluci se mnou točili ve vzduchu a děvčata tátu
opusinkovávala. Pak naskákali do auta a zmizeli. Táta zkoprněle: "Prosím
ťa, CO TO BYLO?? KDO TO BYL???" Smála jsem se: "Tys je nepoznal? To byli ti
moji střechaři!" Táta kroutil hlavou: "Víš, TOLIK jsem toho v životě
postavil! Spousta dělníků se u nás vystřídala! Ale toto jsem opravdu
nezažil! (Se "střechaři" se navštěvujeme dodnes)