Krakistán

Analogie s Benešem je skoro přesná...Historie se opakuje: Na podzim roku 1947 už bylo zřejmé, že komunisti jsou hrozbou pro demokracii. V únoru 1948 nastala vládní krize kolem usnesení o Bezpečnosti z 13. února 1948. Došlo k sérii událostí, které vedly k úplnému převzetí moci ve státě. Komunisté obsadili všecha vedoucí místa ve Sboru národní bezpečnosti (policie) svými lidmi. V reakci na to podalo 20. února 1948 demisi 12 ministrů nekomunistických stran, 25. února podali demisi další dva ministři[16][17][­18] (z 26členné vlády). Tímto krokem chtěli ministři buď donutit komunisty, aby se podřídili vládě, anebo vyvolat krizi, kterou by řešilo jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných voleb. Většina představitelů demokratických sil spoléhala, že se za ně prezident Beneš postaví a demisi nepřijme.[17] Gottwald ale po Benešovi požadoval, aby demise přijal a vládu doplnil komunisty.[19]

Tato krize byla završena 25. února. V 16:15 jednal Gottwald s Benešem a znovu požadoval nahrazení odstoupivších ministrů komunisty. Beneš Gottwaldovi oznámil, že demisi ministrů a doplnění vlády podle Gottwaldova návrhu nepřijme.[20] Gottwald začal prezidentovi vyhrožovat - ukázal mu seznam lidí (včetně Benešových přátel a spolupracovníků), kteří budou zatčeni, pokud se Beneš nepodvolí. Hrozil zásahem Rudé armády, která měla být připravena na československých hranicích. Vyhrožoval Benešovi občanskou válkou.[20]

Benešovi se udělalo nevolno, lékař mu musel podat povzbuzující léky.[20] Po nátlaku Beneš nakonec Gottwaldův návrh přijal, a pověřil Gottwalda opětovným sestavením vlády. Ta pak již vznikla zcela pod komunistickým vedením. Beneš si pouze vymínil, že nedojde k žádnému násilí ani zatýkání.[20][21] Podle českého historika Václava Vebera tak prezident Beneš učinil údajně v rozporu s ústavou, podle které měl vyhlásit nové volby při rezignaci nadpoloviční většiny ministrů.