Nová kniha přináší svědectví spisovatelů, historiků či politologů,
kteří opustili Rusko. Přestože se většinou vzájemně neznají, mají
podobné myšlenky.
Článek
Když v roce 1922 emigroval do Prahy ruský spisovatel Arkadij Averčenko, nemohl si ji vynachválit. „Na světě neexistuje člověk jemnější a zdvořilejší než Čech. Je laskavý. Je starostlivý. Je pozorný. Je vyrovnaný. Vždy má výbornou náladu. Obzvlášť nás, Rusy, má v oblibě,“ napsal v době, kdy mladé Československo na popud prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka pomáhalo uprchlíkům před bolševickou revolucí.
Po sto letech je situace o dost jiná. Připomíná to také kniha rozhovorů Jak to začalo, kterou nedávno vydalo nakladatelství Akropolis. Její autorka, v Česku žijící moskevská rodačka Olga Pavlova, vedla interview s desítkou ruských emigrantů. Převážně spisovatelů, historiků nebo politologů.
Mnozí si neberou servítky. „Rusko je teroristický stát,“ říká tu divadelnice Jevgenija Šermeněva, podle níž se většina tamních občanů cítí jako rukojmí. „Sovětská vesnice je peklo, hladové, studené, nezařízené peklo s věčně nalitým obyvatelstvem,“ vzpomíná další respondent, spisovatel a historik Kirill Kobrin.
Ti, kdo tam žili, tak ví jaký je tam nesnadný život


