A to prý tenkrát byly jiné zimy. Teploty v noci přes -10 a mraky sněhu.
A to prý tenkrát byly jiné zimy. Teploty v noci přes -10 a mraky sněhu.
A věř, že fakt takový zimy byly. Pětadvacet pod nulou a třicet i víc
cenťáků sněhu, tady na Moravě.
Užil jsem si i "uhelné prázdniny", nebylo uhlí, nejezdily vlaky, natož
autobusy, nádherné vzpomínky.
Bych chtěla vidět ty mistry světa s trucky na ledě, praskající led apod. dívám se na ten pořad a klobouk dolů...
Stačí zajet teď na Lipno, tam se jezdí ledová ralye skoro každý
rok.
Vždy tam nějaký mistr světa spadne do vody ještě když je led tenký a pak
ještě minimálně jeden, až to začne tát. Jakmile se první mistr propadne
a musí ho vytahovat hasiči i s autem, začíná na Šumavě jaro.
Jak která zima.
Ale v osmdesátých letech jsme si sněhu užili, jen co je pravda!
Ještě i v devadesátkách...
Já jsem tehdy jezdívala na kopec, kde se sníh jenom rozhrnoval (traktorem s
radlicí) ale posyp se nepoužíval. Měli jsme řetězy: pod kopcem nasadit a
hurá nahoru! Favoritem! Měla jsem (a stále mám) řetězy, které se zasunou
za kolo, spojí a pak upevní na kolo z boku, popojedeš, utáhneš a jedeš. Je
potřeba řetěz pořádně srovnat a za kolo jej zasunout tak, aby se
jednotlivé řetězy nezamotaly. Když se to zamotá, je lepší řetěz
vytáhnout, srovnat a hodit ho za kolo znovu. Chce to cvik. Ale když to
nasazuješ denně, naučíš se to. Uměly to, samozřejmě, i mé děti. Kdysi
jsme jeli v zimě do Poličky, po cestě, která se normálně udržovala ale
tehdy cestáři zaspali. Pod Křelovským kopcem nás zastavovali policajti:
"Bez řetězů dál nejezděte!" Už tam měli odstavené auto, brněnská SPZ a
v něm čtyři "kravaťáci" se marně pokoušeli nasadit stejné řetězy, jako
jsme měli my. Tehdy řídil starší syn. Já s dcerou jsme si vzaly každá
jeden řetěz a syn popojel k těm "kravaťákům". S dcerou jsme vyskočily
každá k jednomu kolu s řetězem v ruce. Kravaťáci se začali posmívat: "Co
si myslíte, ženské, že to nasadíte?? To není jenom tak! Nám to vůbec
nejde!" Nevšímaly jsme si jich a "hodily" řetězy za kola. Kupodivu!!! se
nám to oběma
podařilo napoprvé
takže syn popojel půl metru a my řetězy
dotáhly a upevnily. Hotovo. Dcera se s despektem podívala na "kravaťáky":
"My vám to nasadíme!!" Věřila si... a právem - ZASE se nám to oběma
podařilo
na první hození
(klika!) a řetězy jsme navlékly. Dcera
byla pánem situace: "Fčil s tým krámem popojeď, ale enom půl metra!" Chlap
vlezl za volant jako ovce
popojel a my jsme řetězy
upevnily, Dcera je poučovala dál: "Ujeďte tak 200 metrů a zkontrolujte to"
Ešče to přitáhněte - takhle!! A nejezděte moc rychlo" Chlapi na ni
čuměli jak myši na hada
Smějeme se tomu ještě dnes, když si na
to vzpomeneme. Občas je klika a aj baby zamachrujů
