(kdesi na internetu....)
Nedotýkejte se svými slovy, lidí nad padesát.
Opravdu. Nejsou jen další generace: jsou skutečným druhem, těch
přeživších.
Tvrdí, jako jejich denní chléb. Rychlí, jako babiččiny pantofle, házené
s bumerangovou přesností. V pěti letech už "četli" maminčin humor na
vůní z hrnce; v sedmi měli klíčenku a na stole lístek s návodem:
„Jídlo najdete v lednici: ohřejte, ale nevylévejte. ”
V devíti vařili polívku bez receptu a pekli s mámou cukroví, v deseti
věděli, jak zavřít klíčem vodu a s kýblem na hlavě utéct od sousedova
psa.
Celý den strávili venku, v přírodě, nebo na ulici, bez mobilu, s jasnou
cestou: bez nadvlády a kontroly, příroda, řeka a za tmy zpět domů, s
koleny pokrytých strupy a jizvami, mapou jejich malých pádů a bitev.
A přežili. Byli šťastní.
Škrábance zapečetili slinami a lístečkem, co si utrhli, a když to bolelo,
slyšeli: „Jestli jsi přiběhl, tak je to proto, že to přece skoro nebolí.
”
Jedli chléb s cukrem, pili ze zahradní hadice a měli mikrobiom, který by jim
záviděl každý jogurt. Mnoho toho ještě neznali. A kdyby znali, tak by nic
neřekli.
Znají v patnácti fůru triků, jak odstranit skvrny z trávy, mastnoty, krve
či inkoustu, protože vždy si museli s tím poradit, aby to nikdo neviděl,
až se rodiče vrátí domů z práce.
A to není všechno. Prošli si:
- život jen s rádiem,
- černobílou televizí, jen večer, na chvíli,
- s gramofony a vinyly,
- magnetofon cívek a pásek,
- potom CD a Discman,
a teď mají v kapsách i hlavě tisíce písniček... ale chybí jim
křupání při přetahování kazet tužkou.
S řidičákem v ruce přejeli celou republiku ve starém autě, bez hotelů,
klimatizace nebo GPS. Jen atlas silnice a vaječný sendvič v držáku na
rukavice. Vždy dorazily i bez Googlu a map, s úsměvem a zaprášenou
tváří.
Jsou poslední generace, která žila bez internetu, bez záložní baterie a
bez úzkosti z toho, že dojde k vybití telefonu bez nabíjení. Beze strachu,
že nikdo nezavolá, nebo nenapíše.
Pamatují si na pevnou linku visící na kabelu na chodbě, knihy receptů v
sešitech a ne v aplikacích a narozeniny, které si zapisovali, neboť i
tenkrát na ně někdy zapomínali.
Oni:
- vše opravili izolační páskou, lepidlem, nebo i se šroubovákem a kleštěmi.
- měli jen jeden televizní kanál a nenudili se.
- telefonní seznam, byl tlustý, ale nečetli ho.
- mysleli si, že zmeškaný hovor znamená "Jsem v pohodě, zavolám ti zpátky.”
Protože oni sami byli v pohodě.
Jsou jiní. Mají svůj vlastní "emoční azbest", imunitní systém vykutý v
"nedostatku" a také v městských, lesních i polních životem vytvořených
reflexech.
Padesátiletých a starších se nedotýkejte: viděli víc, žili hlouběji a
nosí v kapse mátu. Jsou dnes možná starší než váš syn, či dcera a ví
jak žít. Ani vy by jste neměli zapomenout a předat jim totéž, co vám
předávám.
Přežila jsem dětství bez autosedačky, helmy, opalovacího krému a
internetu. Školu, bez notebooku. Mládí, bez nekonečného svitku,
povinností, které na mě byly systémově naloženy.
Negooglujte si odpovědi: věřte svým instinktům.
Je tam mnohem víc vzpomínek, než ve fotkách uložených kdekoliv na
netu.
En los Pensamientos de Analia.
~ Marian Rojas Estapé ~ děkuji 🍀🕊





Věk na zapomínání mám spíš já,
nemyslíš? 



Volala jsem tam a budou mě
kontaktovat.


dnes si o tebe nikdo ani kolo neopře 







