O preziti ani tak nejde, ale co to udela s moralkou!
To si musí každá generace vyřešit sama.
Když Mojžíš vyvedl Izraelce z Egypta, tak s nima 40 let bloudil pouští,
až zemřeli všichni ti, kteří v Egyptě žili a zůstala jenom jejich děti.
Izraelce totiž byli v Egyptě OTROKY a měli myšlení OTROKŮ: otrok musí
jenom pracovat, sice těžce ale nemusí se přitom starat. Starost o
každodenní živobytí je starostí PÁNA TOHO OTROKA. Když pán otroka
nenakrmí a neposkytne mu spánek, tedy čas na zotavení, tak ten otrok udělá
mál práce a brzy zemře, což je pro pána ztráta, musí jej nahradit. Proto
každý otrokář své otroky krmil a poskytl jim místo na spaní. Když se
otrok zbaví svého pána, je opojen svobodou ale ta svoboda přináší
ODPOVĚDNOST SÁM ZA SEBE ČI SVOU RODINU. Najednou se otrok musí starat... a
otrok to neumí...
Jsme stále NÁROD OTROKŮ, protože ti otroci, co volají po návratu
OTROKÁŘE, KTERÝ JIM SICE SEBERE SVOBODU ALE NAPLNÍ HRNCE, nevymřeli. Dnes
se lidé dožívají vyššího věku, 40 let nestačí..... 
Znala jsem jednu zidovku, ktera prezila rusky gulag, pochazela ze Lvova a Rusaci ji zastrelili celou rodinu a ona ochromla na jednu ruku, byla z tech, kteri v Izraeli sbirali kameny a zvelebovali poust. Rekla mi, ze mladou generaci vychovavaji tak, aby se uz nikdy nenechala odvezt jako zvirata na porazku.... proto jsou mozna dnesni Izraelci neohrozeni a brani se...taky to trvalo, ale dnes se uz brani
Mne v Izraeli fascinovaly vojačky - mladá děvčata s kvéry všudemožně...prožili si svoje a nedají se! Prý když si někde budují nový domov, dřív než dům staví dětské hřiště. Aby děti získaly citový vztah k místu co nejdříve. Tomu moc dobře rozumím. K místu, kde jsem vyrostla, mám citový vztah dodnes. Pak jsem sice bydlela někde jinde ale ten vztah tam nebyl - věděla jsem, že jednou zdědím tenhle dům. Přišla jsem tady když mně bylo 40 a zvykla si, k vlastnímu překvapení, velice rychle. Možná proto, že jsem tady chodívala velice často už za svým pradědečkem - zemřel když mně byly 4 roky - ale já si na něj dobře pamatuji, měla jsem ho ráda. Pak tady bydlely "tetičky" - neprovdané sestry mojí stařenky. Protože vlastní děti neměly, vynahrazovaly si to na dětech a vnoučatech starších sester. Jenže jedna se odstěhovala k Poličce, druhá do Znojma a tak "tetičky" zahrnovaly láskou a péčí mne a mé sourozence. Vzpomínám na všechny s láskou a snažím se tu lásku k místu předat i svým dětem. Tak, aby milovaly "své místo na světě". Myslím si že se mně to podařilo.
Kdyz jsem poprve prijela domu, pocitila jsem takovy zvlastni klid na zahrade, kde jsme si hraly, stejne stromy okolo, v tom momente jsem si uvedomila , ze tam jsem doma. Jenze na zahradu uz nemuzu, lidi kolem jsou mi cizi...vsichni, ktere jsem znala, ziji jinde, nebo uz odesli..tak tam radeji nejedu. .to jsem asi pocitila ty koreny..
Moje maminka zemřela, v lednu to bylo rok. Od té doby jsem na rodném kopci nebyla. Ani nemám potřebu...
1