Krudox Kruo

Stará anekdota vypráví o Čechovi, jenž se modlí k Bohu: „Pane Bože, můj soused má kozu a ta mu hodně dojí.“ Bůh ho přeruší a říká vlídně: „A ty, můj synu, bys jistě chtěl mít také takovou kozu, že?“ A Čech odpoví: „Ne, Bože, já bych jenom chtěl, aby ta koza sousedovi chcípla.“ Dávný vtip potvrzují nejnovější ekonomické a psychologické studie – lidé, a zdaleka nejen Češi, se nestarají ani tak o to, kolik mají, nýbrž o to, kolik mají v porovnání s ostatními.

https://www.lukaskovanda.cz/at-ta-koza-chcipne-aneb-co-nas-cini-stastnymi/

Zavist je vsudypritomna a cim vic se lidi chlubi, tim je vetsi.

Chlubit se majetkem či penězi je projev ješitnosti , chamtivosti nebo potřeby společenského uznání , podobně lze vypozorovat , že ti co často mluví o IQ jsou kkti , obzvláště když se jeho výší chlubí . Když v zápalu hádky označí oponent protivníka , že má holou prdel , je to potvrzení , že oponent je blb .

P.S. I olajkování veselým smajlikem od Tweina je něčeho potvrzení . :))))))))

(Upraveno 26.08.2026 10:06)

Lidi, trpici komplexem menecennosti se bud vytahuji, nebo ostatni snizuji, aby si pripadali lip, prvni varianta je spis smesna, druha uz je horsi, muze to dojit tak daleko, ze dotycnou obet i znici. Proto se doporucuje lidi s masivnimi komplexy menecennosti spis pozdvihnout, aby tu potrebu ponizovani zmirnili.Tento problem mivaji sexualni vrazi, kdyz treba napadana zena pozada vraha o cigaretu, pred tim , nez ji zabije, vrah se citi polichocen, ze ma o neho vubec lidsky zajem a v mnoha pripadech od vrazdy upusti..neumim si to sice predstavit , ponevadz to vyzaduje velkou duchapritomnos­t..ale pry to funguje...

Máš naprostou pravdu mně se osvědčilo i na diskuzích se s takovými lidmi nehádat a spíš vyzvednout něco, v čem jsou pozitivní

vsimla jsem si

Presne.

Oblíbená fráze kremelských posluhovačů brnkajicich na strunu nepřejícné závisti - proč to mám platit ze svých daní . Přitom nejhlasitější popírači solidarity bývají ti , co čerpají nebo čerpali nějakou dávku sociální podpory . Deficit lidské solidarity typická povahová výbava psychopata .

(Upraveno 26.08.2026 09:47)

Naštěstí je v populaci hodně empatických lidí. Je to vidět na různých sbírkách na Doniu nebo jinde.
A všimněte si, že se spíš rozdělí někdo, kdo má málo, než ten, kdo má hodně. Tak to bývá. Tak to bývalo, je a bude.
Výjimky potvrzují pravidlo. Čest výjimkám.

Svycari maji jedno porekadlo: od bohatych se clovek nauci setrit,

a pak jeste slavny vyrok Rockefellera. clovek zbohatne tim, co nevyda...

Není důležité kolik vyděláš , ale kolik ušetříš .

Tak PROTO já furt nic nemám
Když by mně i něco někdy zbývalo, vždycky se najde někdo, kdo to potřebuje víc než já

K tomu je důležitá otázka, kterou bychom měli pokládat v příhodném věku svým potomkům: Je majetek smyslem života nebo prostředek k životu?

Jeden moc moudrý pán, Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. – legendární dětský psycholog. (mj. jeden ze zakladatelů Dětských vesniček SOS u nás), nám, tehdy mladým, vždycky říkával:
"Děti vychováváte tehdy, když je NEVYCHOVÁVÁTE."
To znamená že "říkat něco" nebo "pokládat otázky" je sice fajn ale vůbec to nestačí. Dětem musíme dávat příklad tím, jak se chováme. Každý den. Děti jsou jako houby - nasají pozitiva i negativa.

Já to na svých dětech poznávám - někdy s hrdostí, jindy s hrůzou ale tak to má asi každý z nás... Jsem ráda, že ta hrdost bývá častější

Ale za ten příspěvek ti moc děkuji! Pro mne osobně je povzbuzující.
Když se totiž dívám na své, již dávno dospělé děti (a už dospělá i některá vnoučata) tak správnou odpověď na tuto otázku znají

Děti napodobují rodiče

Nektere delaji presny opak...

spíše by chtěly dělat přesný opak. Zkouší to aby upadly do kolejí rodičů... myslím že je to trochu složitější, Děti by se měly od rodičů osvobodit a jít svojí cestou. Ale předtím dělají opak a pak zase přesně to co rodiče (dokud je nepochopí či neprožijí to co prožívali rodiče s nimi) a pookud to úspěšně zpracují... jdou vlastní cestou. někdo dříve a někdo později.

Kdyz je pece rodicu az moc, pak delaji pravy opak a to cely zivot.. neda se to rici tak jednoznacne, prijde na dite, nektere ma svou hlavu a s tim rodice nehnou...jeden znamy mi rekl, ze je sve matce vdecny, ze se o ne moc nestarala...:-))

Tomu zcela rozumím, můj manžel to říká taky. Moji rodiče se starali příliš, tedy zejména máma a nesu si následky celý život. Ale nejen kvůli máme :-))) to bych byla nespravedlivá. Prostě nějaká porucha. Ale tak to mohou mít i jiní lidé a zjistí časem, že se prostě nemohu přizpůsobit i když se fakt snaží. A nemohou uspokojit rodiče a ostatní, i když by chtěli :-)) a smířit se s odmítnutím. či s tím že zklamali nebo jsou neschopní etc... nejde to vyjádřit, prostě se naučit pracovat s negativními emocemi. To moc lidí neumí.

Jeden můj vrstevník v mládí vždycky říkával: "Nikdy se nebudu chovat jako můj otec!" Ale po letech přiznává, že se celý život choval úplně stejně jako jeho otec

(Upraveno 28.08.2026 07:55)

ano, tak jsem to myslela. Mám hodně bratranců i sestřenic, a všichni kopírovali dominantnějšího rodiče i když třeba jednai jinak nebo schválně opačně, ta dynamika chtění či dominance tam byla cítit. Jeden bratranec se pětkrát oženil a s každou ženou měl dítě a miloval je než se zamiloval jinde a tak dále... jeho otec byl brutální hrubián policajt a syn furt chtěl milovat a být milovaný, až nakonec zjistil... že první žena byla nejlepší, že se musí zastavit a že je jako otec. Ale pochopil to. Sestřenice zase nechtěly být nešťastné v manželství jako rodiče a tak byly všechny rozvedené, osamělé, nešťastné... až jejich děti opět jsou shcopny žít v partnerství a něco překonat... tedy zkousnout a partnerství si udržet.

Problem byva v tom, ze si deti nevazi svych rodicu a pak chteji byt jini, e skutecnosti ale maji podedene geny a ty je i nuti jednat podobne, treba kdyz je otec prchlivy, vetsinou to nektere dite zdedi a je prchlive taky, vedome se snazi nebyt prchlivy, ale nakonec je taky a ma pocit ze sve predsevzeti nedodrzel a ze zklamal..

jo, tak to je :-)) jsou to různé vlatnosti, které mohou být v důsledku i dobré ale dítě je vnímá jako špatné a odmítá je. a nepracuje s nimi.

Ja to dobre znam, moje sestra mela ve veku nekolika mesicu zanet mozkovych blan, byla dlouho v bezvedomi, prezila to, ale byla pomala, nerozlisovala pravou a levou a nesika ve sportu, stranila se lidi, maminka ji rozmazlovala , chtela ji kompenzovat vselijake nezdary a davala si asi i vinu..

no to je zajímavé, mám velice podobný příběh. Můj starší bratr dostal jako dítě zánět mozkových blan a byl zcela opožděný, nemluvil, chodil s oporou a jen se smál když viděl mamminku a kýval ze strany na stranu. a takhle žil 16 let, zemřel když mi bylo 14 let. Maminka se upnula na mě a zároveň pořád plakala a měla hrozné úzkosti. A v tomto úzkostném stavu se dožila 100 let a já se cítila povinná ji dělat radost a trvale ji povzbuzovat. Ke konci tvrdil manžel, že máma žila jen ze mne. Jakoby vysávala život ze mně. A teď rok po její smrti, žiju... ale pořád si nesu výčitky že jsem to měla dělat lépe, postarat se o ni lépe, poslední půl rok jsem ji dala do domova protože jsem to nedávala. Ato její zklamání... že to nemá tak jak je zvyklá (se mnou) a že ona by se snažila víc... viděla jsem ten vyčítavý pohled. Prostě se s tím peru.

Upnula se na tebe a chtela te zrejme ochranovat a proto i dlouho zila, asi se bala, ze az tady nebude, budes bez pomoci, nechtela te nechat samotnou..to se ale asi odehravalo na urovni podvedomi. Moje matka zila taky dlouho a jsem presvedcena, ze kvuli sestre , mely spolu velmi duverny vztah, vyrustala jsem s pocitem, ze se o sebe musim postarat sama, nekdy pozdeji jsem ji rekla, ze me odstrkovala, dost se ji to nelibilo, ale rekla, ze jsem zajem nepotrebovala.

já se zase vždycky o sebe chtěla starat sama. "já sama, já sama" bylo snad mé první slovo. Teprve později jsem si uvědomila, jak iluzorní to bylo.

Děvčata, s tím, co dlužíme nebo nedlužíme svým maminkám asi má problém hodně žen, "jedu" v tom také.
Ale po téměř dvou letech jsem konečně pochopila že přemýšlet nad tím je zbytečné. Že se mám naopak radovat z toho, co ona udělala pro mne a já pro ni a ostatní nechat být.

To si říkám celý život, a moc mi to nejde prakticky :-))

Myslím si že většinou ti to jde - a - na ty chvíle, kdy ti to nejde, se vykašli.
Protože s tím nic nenaděláš: takové myšlenky přijdou vždycky. Je to jako ptáci, co ti létají nad hlavou. Zakázat jim to nemůžeš ale můžeš nedovolit, aby si na tvé hlavě udělali hnízdo.

Jak na to?

Já mám zkušenost, že když tyhle myšlenky přijdou, tak je nechám a PROŽIJU SI TO - protože čím víc se jim bráním, tím víc se vracejí! Takže si třeba popláču (nebo zanadávám) ale nebojuju s tím!
Počkám, až to přejde... a ono to odletí, stejně jako ti ptáci.....a je klid.
Nedělám si iluze že nepřiletí znovu, to fakt ne...ale už vím, jak s nimi zacházet.

(Osvědčilo se to i mé dceři, když jí zemřela 14měsíční dceruška...také má stále "ptáky nad hlavou" ale "hnízdo" tam není....)

(Upraveno 28.08.2026 10:33)

ano, přichází to nečekaně když se uvolním. Třeba v přírodě ale také v noci se mi zdá. S tatínkem to bylo jiné. On umřel a pořád byl s námi, tedy se mnou a manželem. Dodnes si vykládáme vtipy a říkáme věty, které říkal a pokaždé je to takové veselé, uvolněné. Občas si řekneme, škoda že jsme ho více nechápali nebo mu nerozuměli za života. Byl to velice složitý člověk ale tak nějak svérázný a vtipný. a neskutečně originální. No... a takhle je s námi dodnes. v průpovídkách, historkách, vtipech.
Máma byla jak deka nad hlavou.

Nedavas si nahodou nejakou vinu? Ja sice nejsem zadny odbornik, ale co jsme pochopila , je, ze si mame odpustit predevsim sami sobe, jinak nenalezneme vnitrni klid.

To je pravda

Pan Švandrlík, známý spisovatel, napsal, kdysi takový bonmot: Všichni maldí lidé mají nezadatelné právo rozbít si svá vlastní ústa a rodiče nemají žádné právo jim v tom bránit.
. Jenže kolik rodičů to vydrží bez psychických následků, že :-).