no to je zajímavé, mám velice podobný příběh. Můj starší bratr dostal jako dítě zánět mozkových blan a byl zcela opožděný, nemluvil, chodil s oporou a jen se smál když viděl mamminku a kýval ze strany na stranu. a takhle žil 16 let, zemřel když mi bylo 14 let. Maminka se upnula na mě a zároveň pořád plakala a měla hrozné úzkosti. A v tomto úzkostném stavu se dožila 100 let a já se cítila povinná ji dělat radost a trvale ji povzbuzovat. Ke konci tvrdil manžel, že máma žila jen ze mne. Jakoby vysávala život ze mně. A teď rok po její smrti, žiju... ale pořád si nesu výčitky že jsem to měla dělat lépe, postarat se o ni lépe, poslední půl rok jsem ji dala do domova protože jsem to nedávala. Ato její zklamání... že to nemá tak jak je zvyklá (se mnou) a že ona by se snažila víc... viděla jsem ten vyčítavý pohled. Prostě se s tím peru.
Předmět diskuze:
O politice i životě obecně.
Tady platí: „Quod licet Iovi, non licet bovi“, komu se to nelíbí, nemusí sem chodit.
„Přátelé jsou jako knihy v knihovně. Nemusíš mít mnoho, stačí ti ti nejlepší.“. (Antivaxery prosím o odchod na jejich diskuze.) .
1
1