Jejda co ty zuby! Jak kdyby mrtvolu vykopali po roce. 
Vedle hostinského práva
navštívila straka páva
s holubicí
společnicí.
„Jak se líbil Jemnost paní
krásný páv dnes u snídaní?“
Straka slova začala,
když se domů kasala.
„Já div nezhynula zlostí
nad tou sprostou nádherností.
Takového vypínání —
totě k žluči, k nevyslání!
Ani viděti ho nemohu!
K tomu — kouklas se mu na nohu?
Puklaby jsi smíchy —
předceť tolik pýchy !
O hlasu — to hanba mluviti!“
„„Nevím, pozoru jsem nedala,““
holubice jemně zvolala;
„„byloť mi se velmi diviti
hlavy vznešenosti,
barev velebnosti!“
Tak to skoro bývá:
Zlostný na zlosti,
ctnostný na ctnosti
u jiných se dívá. 
Pěkně napsáno, ale Pávek by mohl být skoro můj děda. Já můžu říct
jenom to, kéž budu v jeho věku vypadat jako on. 
Ale snad budu mít lepší povahu, jak on.
Nebudeš.
Už teď jsi horší a k stáru se povaha spíš zhoršuje než zlepšuje.
Svůj čas na zlepšení povahy jsi již promarnil. 
Jó, ty jsi plačka
a tohle je tvoje,, sračka ,,
je to vlastně jenom průjem v myšlení,
a to se u tebe už nikdy nezmění, 
1
1
1
