Rozcestník >> Politika >> Vyvracení lží Pirátů a dalších Sorososluhů

že je každej kdo se na putina jen křivě podívá dle tohoto šaška automaticky neoliberál a progresivní neomarxista je zbytečné psát, stejně jako to že ani netuší co ty slova znamenaj.

Lžeš,jako vždy. Hnusnej progrevistickej neoliberální buzerant co tady jenom lže a uráží holky. To jseš ty. Spadni do žumpy,nalokej se sraček a utop se :-))))

Jedinej kdo se tu topí je ruskolízačskej kolaborační xindl.

Kde že to přesně lžu?

Fakt že nejsem ani progresivní, ani neoliberál natož buzík je jen promilem omylů tohoto imbecila.

Ale řešit s tebou význam a kontext politickejch obratů , je jako hrát volejbal s veverkou.

V 21. století progresivisté nadále podporují veřejnou politiku, která snižuje nebo zmírňuje škodlivé dopady ekonomické nerovnosti a systémové diskriminace (jako například institucionální rasismus), prosazují politiku ohleduplnou k životnímu prostředí, sociální zabezpečení a práva zaměstnanců a vystupují proti negativním externalitám, které na životní prostředí a společnost působí monopoly nebo vliv korporací na demokratický proces. Jednotícím tématem je upozorňování na negativní dopady současných institucí nebo způsobů jednání a zasazovat se o sociální pokrok, tj. o pozitivní změnu definovanou několika kritérii, jako je rozšíření demokracie, zvýšení rovnostářství (v podobě ekonomické a sociální rovnosti) a zlepšení blahobytu obyvatelstva. Za zastánce progresivního přístupu v tomto pojetí se dnes běžně označují také sociální demokraté.[30]

https://cs.wikipedia.org/wiki/Progresivismus

Neoliberalismus (řecky neo – nový, nedávný; latinsky liber – svobodný) je termín vytvořený počátkem 20. století, který označuje ideje ekonomického liberalismu a jeho tržní taktiky laissez faire (francouzsky „nechat být“).[1][2] Nejpodstatnější z těchto myšlenek je snižování účasti státu na chodu ekonomiky, čehož chtějí zastánci tohoto směru dosáhnout prostřednictvím privatizace, deregulace ekonomiky, strohostí státního aparátu a sociálního státu, volným trhem, snižováním daní a státních výdajů s cílem posílit roli soukromého sektoru jak v ekonomice, tak celkově ve společnosti.[3] Součástí tohoto myšlenkového směru je apel na individualismus, odpovědnost a samostatnost jednotlivců. Tyto myšlenky a zákony soustřeďující se primárně na tržní ekonomiku představují odklonění od paradigmatu poválečné keynesiánské školy,[4] která trvala v letech 1945 až 1980.[5]

Neoliberalismus se tak vrací k původním idejím liberalismu uvedeného Adamem Smithem v jeho knize Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. V ní ilustruje pomocí metafory „neviditelná ruka trhu“ hnací sílu tržní ekonomiky, kterou je lidská sobeckost, touha jednotlivce bohatnout. Citát z knihy Adama Smithe: „[...], aby její produkt měl co největší hodnotu, sleduje jen svůj vlastní zisk; jako v mnoha jiných případech, vede tu [výrobce] jakási neviditelná ruka, aby napomáhal k dosažení cíle [všeobecného bohatství], o který mu vůbec nejde.”[6] se snaží dokázat, že v ekonomický prospěch všech je dobré, aby jednotlivci, zejména obchodníci, měli možnost se sami prosadit na trhu, k čemuž potřebují neustále zvyšovat kvalitu svých produktů.

Samotná definice a použití termínu „neoliberalismus“ se v průběhu let měnila. Jakožto ekonomická filozofie se neoliberalismus rozšířil mezi evropskými liberály 30. let 20. století, kteří se snažili reformovat klasický liberalismus a najít směr, který by v návaznosti na velkou hospodářskou krizi a ztrátu své popularity, dokázal skloubit svobodný trh a současně přecházet těmto negativním sociálním dopadům. Do obecného povědomí se opět dostal v 80. letech v souvislosti ekonomickými reformami Augusto Pinocheta, kde získal svou negativní konotaci a začal být používán kritiky tržních reforem a laissez faire kapitalismu. Obecně je neoliberální politika spojována s osobnostmi montpelerinské společnosti, teoretiky Friedrichem Hayekem, Miltonem Friedmanem a Jamesem M. Buchananem, a politiky jako Margaret Thatcher, Ronald Reagan a Alan Greenspan.[7]

Aby plebs věděl co tu žvatlá

Ještěže existuje Wikipedie.-)))

Té by mohl plebs věřit, ale pochybuju.