wiki
Nositelem náboženské svobody je každý člověk. Právní řády
jednotlivých zemí i mezinárodní smlouvy uznávají právo rodičů
usměrňovat své děti ve výběru a praktikování náboženství
přiměřeně jejich věku. Přesto někteří, jako je například britský
vědec Richard Dawkins,[1] to považují za vymývání mozku či
indoktrinaci.
Za subjekty náboženské svobody bývají též pokládány církve a
náboženské společnosti.
Tradičně se náboženská svoboda dělí na dvě složky – první je
svobodou mít své vnitřní přesvědčení (forum internum) a druhá je
svobodou projevit toto své přesvědčení navenek (forum externum). Aspektem
vnitřní složky je i právo být bez náboženského přesvědčení. K
oblasti vnitřního přesvědčení se váže právo na změnu náboženského
vyznání, toto právo na změnu náboženství však není ve všech kulturách
uznáváno a představuje jeden z nejkontroverznějších elementů
náboženské svobody. Typickými projevy náboženské svobody je například
konání bohoslužeb a náboženských shromáždění, zřizování charit a
diakonií, výuka náboženství, slavení svátků a náboženských
ceremoniálů.
Právo mít vnitřní náboženské přesvědčení musí být chráněno
bezpodmínečně a je zásadně neomezitelné. Projev náboženského
přesvědčení navenek však může podléhat omezením, které si nezbytně
žádá zachování veřejného pořádku a ochrana práv jiných.
Náboženská svoboda úzce souvisí s jinými lidskými právy – zejména
se svobodou projevu, svobodou shromažďovací a sdružovací, s právem na
respektování soukromí a se zákazem diskriminace.
V roce 2010 Brian Grim a Roger Finke rozvinuli myšlenky Rodneyho Starka a ve
své knize The Price of Freedom Denied ukázali, že náboženská svoboda je
společenským zdrojem, který je přímo spojen s prosperitou a rozvojem, a že
pouze ty společnosti, kde je garantována náboženská svoboda, mohou
prosperovat.[2][3]