Rozcestník >> Společnost a komunity >> Amerika, američané, americké zvyky

tohle jsem nepsal ja ale je to napsano spravne tekze to jen preposilam

Vzhledem k relativnímu časovýmu souběhu premiéry monumentálního Nolanova biopicu Oppenheimer a blížícímu se výročí svržení jádra na Hirošimu a Nagasaki se nepochybně vynoří spousta čičmundů, co vědí kulový, kontext neznaj, historii taky ne, ale budou sebevědomě žvanit o “největším válečném zločinu 20. století” a další cancy. Zejména sázím na politickou reprezentaci Ruska v ČR (SPD, Rajchl a podobný sajrajti). Takže pro jistotu s předstihem:

Svržení Fat Mana a Little Boye zachránilo život cca pěti milionům Japonců a zabránilo konání nejkrvavější vojenský operace ve známý historii.

Japonci od roku `33 vedli v už tehdy zdaleka nejlidnatější části planety genocidní válku s počtem civilních obětí kolem deseti milionů. Japonská armáda nasadila proti civilistům v Číně dýmějovej mor, v Nankingu v roce 1937, v Manile v roce 1945 a na dalších místech se okupanti chovali způsobem, jaký svět neviděl od vyhlazovacích kampaní Atilly a Čingischána. Jen v Nankingu povraždili Japonci asi dvě stě tisíc civilistů za čtrnáct dní, mezi důstojníky probíhaly soutěže o to, kolik lidí za den setnou katanou. Živí civilisté, obvykle starci nebo malé děti, byli zcela běžně využíváni jako cíle pro cvičné střelby, nebo pro nácvik boje s bodákem. Existují stovky zdokumentovaných případů kanibalismu, kdy japonský vojáci žrali válečný zajatce. “Výzkumná” jednotka 731 pod velením Šíro Išiiho prováděla na civilistech a zajatcích pokusy, ze kterých by měl špatný spaní i doktor Mengele. Příslušníky okupovaných národů, Korejce, Filipínce nebo Vietnamce, považovali Japonci za podlidi, domorodé obyvatelstvo tichomořských ostrovů nepovažovali za lidi vůbec a podle toho se k nim chovali. Tři sta tisíc Korejek, Filipínek a Vietnamek bylo odvlečeno do sexuálního otroctví, kde v táborech sloužily “potřebám” japonských vojáků. Na většině území, který Japonci do roku `42 obsadili, propukly hladomory a nekontrolovaný epidemie tyfu, úplavice a horečky dengue.

Mezi Spojenci panovala absolutní shoda, že válka musí skončit okupací domácích ostrovů, demontáží japonskýho imperiálně-militaristickýho režimu a následným tribunálem s válečnými zločinci. Tomu chtěli Japonci zabránit za jakoukoliv cenu. Pokud dneska někdo tvrdí, že Japonci byli už před Hirošimou ready bezpodmínečně kapitulovat, tak pustě lže. Japonská vláda začala v dubnu 1945 budovat Kokumin Giyū Sentōtai, Dobrovolnický bojový sbor. “Dobrovolná” služba ve sboru se týkala všech japonských mužů mezi dvanácti a šedesáti pěti lety, a všech žen mezi dvanácti a pětačtyřiceti. Celkově mělo ve sboru sloužit dvacet čtyři milionů obyvatel japonských ostrovů. Vzhledem k podlomení japonského vojenského hospodářství se přitom vůbec nepočítalo s tím, že miliony příslušníků sboru dostanou aspoň základní vojenské vybavení. Proti prvotřídně vybaveným a vycvičeným invazním jednotkám západních Spojenců měli “dobrovolníci” bojovat pomocí molotovových koktejlů, improvizovaných výbušnin a zemědělského nářadí, jako kosy, sekery a cepy, upraveného na zbraně. Japonská vláda hodlala využít vlastní obyvatelstvo doslova k tomu, aby v masivních sebevražedných vlnách útočilo proti tankům s vidlemi a bambusovými oštěpy.

Provedení operace Downfall, plánované invaze na japonské ostrovy, ve fázích Olympic (invaze na Kjúšú, listopad 1945) a Coronet (Invaze na na Honšú a dobytí Tokia, březen 1946) by znamenalo následující: katastrofální ztráty na japonské živé síle, protože každý japonský muž i žena by byli (vzhledem k plánům japonského vedení) považováni za legitimní cíle. Konstantní kobercové bombardování a ostřelování japonských měst. Absolutní námořní blokáda Japonska, životně závislého na importu surovin. Statisíce Japonců by zemřely v přímých bojových operacích, další miliony by v zimě umrzly, nebo zemřely hlady. Celé japonské ostrovy by se proměnily v jeden obří Stalingrad. Americké velení počítalo pro provedení operace Downfall s kombinovanými ztrátami půl milionu můžů a přibližně desetinásobnými ztrátami na straně Japonců. Generální štáb USA k těmto odhadům došel na základě extrapolace brutálních bojů při dobývání Iwodžimy a Okinawy na jaře a létě 1945. Naprostá většina Japonců byla přitom zjevně připravená za císaře, ve kterém doslova viděli vtěleného žijícího boha, umřít. Dokladem japonské morálky a specifického přístupu k vlastnímu životu budiž známý fakt, že posádky izolované na tichomořských ostrovech se odmítaly vzdát i řadu let po válce. Poslední japonský voják, kapitán Hiró Onoda, kapituloval na Saipanu v roce 1974, dvacet devět let po skončení Druhý světový.

Američani se v létě 1945 museli rozhodnout: buď vést s fanatickým protivníkem válku další dva až tři roky, za statisícových ztrát na své a milionových na japonské straně, a zcela zničit zbývající japonský průmysl i většinu velkých měst. Nebo demonstrovat absolutní technologickou převahu a postavit genocidní japonský režim, který se od toho Hitlerova nejen nelišil, ale v krutosti a počtu civilních obětí ho dokonce překonával, před následující volbu: bezdpodmínečná kapitulace, okupace, ale i následná hospodářská pomoc, nebo jaderný holocaust. Dnešní bohaté a technologicky vyspělé Japonsko je výsledkem této volby.

To ale snad vi kazdy, ne? Proto oslavujeme demokratickeho Prezidenta Harry Truman ktery svrzenim jadernych bomb na Japonsko usetril zivoty tisice Americanu.

Pred lety v Los Alamos muzeu vystavovali plašte obou bomb (Fat Man a Little Boy – obe bomby meli “rezervni” odlitek). Take tam maji B52 jen s jednim kridlem (druhe se jim tam neveslo). kdyz budete v New Mexico, tak to stoji za shlednuti, ale specielni cestu bych tam nedelal. Muj svagr tam pracoval jako teoreticky fyzik. V tu dobu tam bylo jeste par vedcu z Manhattan Project.