Vraždy, znásilňování, korupce. V JAR čekali zázrak, je to katastrofa
Měl to být duhový národ, který světu přinese poselství svobody a míru. A je to temná noční můra. Jižní Afrika je v hluboké krizi. A dodnes není jasné, jak ji řešit. Někteří lidé proto tvrdí, že apartheid nikdy neskončil.
Článek
Když se v roce 1994 stal Nelson Mandela prezidentem Jihoafrické republiky
(JAR), přebíral zemi, která snad ani nemohla být víc rozdělená. Která
snad ani nemohla být ve větší krizi. Nenávist mezi černochy a bílými,
nenávist mezi černošskými etniky, nedůvěra ke státu, propast mezi
bohatými a chudými, nezaměstnanost přes 30 %, negramotnost přes 30 %,
obrovská zločinnost, přes 20 milionů lidí bez přístupu k elektřině,
miliony lidí bez přístupu k čisté vodě…
Přesto jeho země i svět očekávaly zázrak. On to skoro zázrak už byl. Mandela se po 26 letech ve vězení stal prezidentem. S bílými vládci vyjednal konec apartheidu a ohlásil vznik „duhové“ demokracie. Žádná msta. Konec nenávisti. Smíření a budování nové budoucnosti.
V malém to známe z vlastní nedávné historie. Ale opravdu v malém. Najednou jakoby všechny minulé problémy měly zmizet pod vlnou nadšení a morálního gesta. Působením charizmatu prezidenta, který „se právě vrací z vězení“. Václav Havel přebíral zemi, která se možná řítila do krize, ale ta krize nebyla srovnatelná s tou jihoafrickou ani v nejmenším. A ani tady se to nepovedlo podle původních očekávání.







