„Dosvědčiti mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a soběcky smýšlejí. To už jsou mi milejší Maďaři, kteří proti nám bojují otevřeně, než Rusové, přibližující se s jidášským polibkem, aby nás pak strčili do kapsy. Tito pánové počínají všude místo ruský říkati a psáti slovanský, aby pak místo slovanský zas také ruský říci mohli.““
Karel Havlíček Borovský
„Dítě Západu vstřebává tento dojem, který v něm vychovává vědomí a hodnoty člověka, respekt k jeho práci a pocit své osobní významnosti jako následníka kouzel práce a tvorby předků… Jenže podobné myšlenky, podobné pocity a hodnocení nemohou vzniknout v duši ruského rolníka. Dálava bez hranic, na které se choulí dřevěné vesnice se slaměnými střechami, má jedovatou schopnost vyprazdňovat člověka, vysávat jeho touhy. Když rolník vykročí za hranici své vesnice a podívá se do prázdna kolem sebe, za chvíli pocítí, že toto prázdno se vlilo do jeho duše… Kolem je jen rovina bez konce a kraje a uprostřed ní je nicotný, malý človíček, který byl na tuto nudnou zem vržen proto, aby tu dřel jako na galejích… Myslím si, že ruský národ je výjimečně nadán – stejně výjimečně, jako je Angličan nadán smyslem pro humor – smyslem pro zvláštní krutost, která je chladnokrevná a jako by zkoušela, kde je mez lidské snášenlivosti vůči bolesti, jako by studovala chytlavost a výdrž života.“




