Dnešní Třešnička™ je dnešní. Dnešek není jen připomínkou okupace nacistickým Německem. Je to uvědomění si, jak vypadá chvíle, kdy se agresor přestane tvářit, že chce jednat a prostě si vezme, co chce. Ne proto, že na to má právo. Ale proto, že narazí na slabost, strach a ochotu ustupovat výměnou za iluzi klidu. Češi si tento den připomínají už po 87. a jako by se celý smysl vytratil. Jak směšně v diskuzi působí lidé, kteří křičí „měli jsme se bránit“ a zároveň napadené zemi za humny radí, ať už neprodlužuje tu otravnou válku. Náš 15. březen je až do očí bijící paralelou dění na Ukrajině a vlastně nás děsí, že je potřeba o tom stále vést diskuzi. Kdo se dívá na zprávy a vidí jen ztráty, posuny fronty a ušlý zisk, ten pořád nechápe podstatu. Nejde jen o produkci zbraní, mapu nebo zemní plyn. Jde o starý známý princip: velmoc si osobuje právo rozhodnout, zda menší národ smí existovat. Včera to dělalo nacistické Německo. Dnes to dělá Rusko. Jiná doba, jiná uniforma, stejná logika. A stejně známá je i výmluva okolí. Že je třeba hlavně neprovokovat. Že na zbrojení nemáme peníze. Že bychom měli být „realisté“. Jenže dějiny jsou v tomhle krutě prosté: ustupování agresi nezastaví válku, jen prodraží mír. Ukrajina dnes nebojuje jen za své území. Bojuje i o to, aby v Evropě znovu neplatilo, že síla stojí nad právem a že slabší má držet hubu a krok. Není to vzdálená válka. Je to připomínka toho, co se stane, když si kontinent zase jednou začne nalhávat, že se ho cizí agrese netýká. Tolikrát omílané „Nikdy více“ nemá být vzpomínka, ale závazek.

vůbec naživu. Normálně měl každý den
proslov v TV jak si Izrael vede výborně a vychvaloval IDF ale už 4 dni nic.
Svět doufá, že už to má spočítaný!
kterej není nic víc než narcisitickej
šašek!



