tohle jsem nepsal ja ale je to napsano spravne tekze to jen preposilam
Vzhledem k relativnímu časovýmu souběhu premiéry monumentálního Nolanova
biopicu Oppenheimer a blížícímu se výročí svržení jádra na Hirošimu a
Nagasaki se nepochybně vynoří spousta čičmundů, co vědí kulový, kontext
neznaj, historii taky ne, ale budou sebevědomě žvanit o “největším
válečném zločinu 20. století” a další cancy. Zejména sázím na
politickou reprezentaci Ruska v ČR (SPD, Rajchl a podobný sajrajti). Takže
pro jistotu s předstihem:
Svržení Fat Mana a Little Boye zachránilo život cca pěti milionům
Japonců a zabránilo konání nejkrvavější vojenský operace ve známý
historii.
Japonci od roku `33 vedli v už tehdy zdaleka nejlidnatější části
planety genocidní válku s počtem civilních obětí kolem deseti milionů.
Japonská armáda nasadila proti civilistům v Číně dýmějovej mor, v
Nankingu v roce 1937, v Manile v roce 1945 a na dalších místech se okupanti
chovali způsobem, jaký svět neviděl od vyhlazovacích kampaní Atilly a
Čingischána. Jen v Nankingu povraždili Japonci asi dvě stě tisíc
civilistů za čtrnáct dní, mezi důstojníky probíhaly soutěže o to, kolik
lidí za den setnou katanou. Živí civilisté, obvykle starci nebo malé děti,
byli zcela běžně využíváni jako cíle pro cvičné střelby, nebo pro
nácvik boje s bodákem. Existují stovky zdokumentovaných případů
kanibalismu, kdy japonský vojáci žrali válečný zajatce. “Výzkumná”
jednotka 731 pod velením Šíro Išiiho prováděla na civilistech a zajatcích
pokusy, ze kterých by měl špatný spaní i doktor Mengele. Příslušníky
okupovaných národů, Korejce, Filipínce nebo Vietnamce, považovali Japonci
za podlidi, domorodé obyvatelstvo tichomořských ostrovů nepovažovali za
lidi vůbec a podle toho se k nim chovali. Tři sta tisíc Korejek, Filipínek a
Vietnamek bylo odvlečeno do sexuálního otroctví, kde v táborech sloužily
“potřebám” japonských vojáků. Na většině území, který Japonci do
roku `42 obsadili, propukly hladomory a nekontrolovaný epidemie tyfu, úplavice
a horečky dengue.
Mezi Spojenci panovala absolutní shoda, že válka musí skončit okupací
domácích ostrovů, demontáží japonskýho imperiálně-militaristickýho
režimu a následným tribunálem s válečnými zločinci. Tomu chtěli Japonci
zabránit za jakoukoliv cenu. Pokud dneska někdo tvrdí, že Japonci byli už
před Hirošimou ready bezpodmínečně kapitulovat, tak pustě lže. Japonská
vláda začala v dubnu 1945 budovat Kokumin Giyū Sentōtai, Dobrovolnický
bojový sbor. “Dobrovolná” služba ve sboru se týkala všech japonských
mužů mezi dvanácti a šedesáti pěti lety, a všech žen mezi dvanácti a
pětačtyřiceti. Celkově mělo ve sboru sloužit dvacet čtyři milionů
obyvatel japonských ostrovů. Vzhledem k podlomení japonského vojenského
hospodářství se přitom vůbec nepočítalo s tím, že miliony
příslušníků sboru dostanou aspoň základní vojenské vybavení. Proti
prvotřídně vybaveným a vycvičeným invazním jednotkám západních
Spojenců měli “dobrovolníci” bojovat pomocí molotovových koktejlů,
improvizovaných výbušnin a zemědělského nářadí, jako kosy, sekery a
cepy, upraveného na zbraně. Japonská vláda hodlala využít vlastní
obyvatelstvo doslova k tomu, aby v masivních sebevražedných vlnách útočilo
proti tankům s vidlemi a bambusovými oštěpy.
Provedení operace Downfall, plánované invaze na japonské ostrovy, ve
fázích Olympic (invaze na Kjúšú, listopad 1945) a Coronet (Invaze na na
Honšú a dobytí Tokia, březen 1946) by znamenalo následující:
katastrofální ztráty na japonské živé síle, protože každý japonský
muž i žena by byli (vzhledem k plánům japonského vedení) považováni za
legitimní cíle. Konstantní kobercové bombardování a ostřelování
japonských měst. Absolutní námořní blokáda Japonska, životně
závislého na importu surovin. Statisíce Japonců by zemřely v přímých
bojových operacích, další miliony by v zimě umrzly, nebo zemřely hlady.
Celé japonské ostrovy by se proměnily v jeden obří Stalingrad. Americké
velení počítalo pro provedení operace Downfall s kombinovanými ztrátami
půl milionu můžů a přibližně desetinásobnými ztrátami na straně
Japonců. Generální štáb USA k těmto odhadům došel na základě
extrapolace brutálních bojů při dobývání Iwodžimy a Okinawy na jaře a
létě 1945. Naprostá většina Japonců byla přitom zjevně připravená za
císaře, ve kterém doslova viděli vtěleného žijícího boha, umřít.
Dokladem japonské morálky a specifického přístupu k vlastnímu životu
budiž známý fakt, že posádky izolované na tichomořských ostrovech se
odmítaly vzdát i řadu let po válce. Poslední japonský voják, kapitán
Hiró Onoda, kapituloval na Saipanu v roce 1974, dvacet devět let po skončení
Druhý světový.
Američani se v létě 1945 museli rozhodnout: buď vést s fanatickým
protivníkem válku další dva až tři roky, za statisícových ztrát na své
a milionových na japonské straně, a zcela zničit zbývající japonský
průmysl i většinu velkých měst. Nebo demonstrovat absolutní technologickou
převahu a postavit genocidní japonský režim, který se od toho Hitlerova
nejen nelišil, ale v krutosti a počtu civilních obětí ho dokonce
překonával, před následující volbu: bezdpodmínečná kapitulace, okupace,
ale i následná hospodářská pomoc, nebo jaderný holocaust. Dnešní bohaté
a technologicky vyspělé Japonsko je výsledkem této volby.
Amerika, američané, americké zvyky
