V této diskuzi se objevují odkazy a příspěvky obsahující vulgarismy.
tohle jsem nepsal ja ale je to napsano spravne tekze to jen preposilam
Vzhledem k relativnímu časovýmu souběhu premiéry monumentálního Nolanova
biopicu Oppenheimer a blížícímu se výročí svržení jádra na Hirošimu a
Nagasaki se nepochybně vynoří spousta čičmundů, co vědí kulový, kontext
neznaj, historii taky ne, ale budou sebevědomě žvanit o “největším
válečném zločinu 20. století” a další cancy. Zejména sázím na
politickou reprezentaci Ruska v ČR (SPD, Rajchl a podobný sajrajti). Takže
pro jistotu s předstihem:
Svržení Fat Mana a Little Boye zachránilo život cca pěti milionům Japonců a zabránilo konání nejkrvavější vojenský operace ve známý historii.
Japonci od roku `33 vedli v už tehdy zdaleka nejlidnatější části planety genocidní válku s počtem civilních obětí kolem deseti milionů. Japonská armáda nasadila proti civilistům v Číně dýmějovej mor, v Nankingu v roce 1937, v Manile v roce 1945 a na dalších místech se okupanti chovali způsobem, jaký svět neviděl od vyhlazovacích kampaní Atilly a Čingischána. Jen v Nankingu povraždili Japonci asi dvě stě tisíc civilistů za čtrnáct dní, mezi důstojníky probíhaly soutěže o to, kolik lidí za den setnou katanou. Živí civilisté, obvykle starci nebo malé děti, byli zcela běžně využíváni jako cíle pro cvičné střelby, nebo pro nácvik boje s bodákem. Existují stovky zdokumentovaných případů kanibalismu, kdy japonský vojáci žrali válečný zajatce. “Výzkumná” jednotka 731 pod velením Šíro Išiiho prováděla na civilistech a zajatcích pokusy, ze kterých by měl špatný spaní i doktor Mengele. Příslušníky okupovaných národů, Korejce, Filipínce nebo Vietnamce, považovali Japonci za podlidi, domorodé obyvatelstvo tichomořských ostrovů nepovažovali za lidi vůbec a podle toho se k nim chovali. Tři sta tisíc Korejek, Filipínek a Vietnamek bylo odvlečeno do sexuálního otroctví, kde v táborech sloužily “potřebám” japonských vojáků. Na většině území, který Japonci do roku `42 obsadili, propukly hladomory a nekontrolovaný epidemie tyfu, úplavice a horečky dengue.
Mezi Spojenci panovala absolutní shoda, že válka musí skončit okupací domácích ostrovů, demontáží japonskýho imperiálně-militaristickýho režimu a následným tribunálem s válečnými zločinci. Tomu chtěli Japonci zabránit za jakoukoliv cenu. Pokud dneska někdo tvrdí, že Japonci byli už před Hirošimou ready bezpodmínečně kapitulovat, tak pustě lže. Japonská vláda začala v dubnu 1945 budovat Kokumin Giyū Sentōtai, Dobrovolnický bojový sbor. “Dobrovolná” služba ve sboru se týkala všech japonských mužů mezi dvanácti a šedesáti pěti lety, a všech žen mezi dvanácti a pětačtyřiceti. Celkově mělo ve sboru sloužit dvacet čtyři milionů obyvatel japonských ostrovů. Vzhledem k podlomení japonského vojenského hospodářství se přitom vůbec nepočítalo s tím, že miliony příslušníků sboru dostanou aspoň základní vojenské vybavení. Proti prvotřídně vybaveným a vycvičeným invazním jednotkám západních Spojenců měli “dobrovolníci” bojovat pomocí molotovových koktejlů, improvizovaných výbušnin a zemědělského nářadí, jako kosy, sekery a cepy, upraveného na zbraně. Japonská vláda hodlala využít vlastní obyvatelstvo doslova k tomu, aby v masivních sebevražedných vlnách útočilo proti tankům s vidlemi a bambusovými oštěpy.
Provedení operace Downfall, plánované invaze na japonské ostrovy, ve fázích Olympic (invaze na Kjúšú, listopad 1945) a Coronet (Invaze na na Honšú a dobytí Tokia, březen 1946) by znamenalo následující: katastrofální ztráty na japonské živé síle, protože každý japonský muž i žena by byli (vzhledem k plánům japonského vedení) považováni za legitimní cíle. Konstantní kobercové bombardování a ostřelování japonských měst. Absolutní námořní blokáda Japonska, životně závislého na importu surovin. Statisíce Japonců by zemřely v přímých bojových operacích, další miliony by v zimě umrzly, nebo zemřely hlady. Celé japonské ostrovy by se proměnily v jeden obří Stalingrad. Americké velení počítalo pro provedení operace Downfall s kombinovanými ztrátami půl milionu můžů a přibližně desetinásobnými ztrátami na straně Japonců. Generální štáb USA k těmto odhadům došel na základě extrapolace brutálních bojů při dobývání Iwodžimy a Okinawy na jaře a létě 1945. Naprostá většina Japonců byla přitom zjevně připravená za císaře, ve kterém doslova viděli vtěleného žijícího boha, umřít. Dokladem japonské morálky a specifického přístupu k vlastnímu životu budiž známý fakt, že posádky izolované na tichomořských ostrovech se odmítaly vzdát i řadu let po válce. Poslední japonský voják, kapitán Hiró Onoda, kapituloval na Saipanu v roce 1974, dvacet devět let po skončení Druhý světový.
Američani se v létě 1945 museli rozhodnout: buď vést s fanatickým protivníkem válku další dva až tři roky, za statisícových ztrát na své a milionových na japonské straně, a zcela zničit zbývající japonský průmysl i většinu velkých měst. Nebo demonstrovat absolutní technologickou převahu a postavit genocidní japonský režim, který se od toho Hitlerova nejen nelišil, ale v krutosti a počtu civilních obětí ho dokonce překonával, před následující volbu: bezdpodmínečná kapitulace, okupace, ale i následná hospodářská pomoc, nebo jaderný holocaust. Dnešní bohaté a technologicky vyspělé Japonsko je výsledkem této volby.
