Rusíni mají blíž k Ukrajinců, ty pepku vyskoč., tak aby ses posral předčasně...
Vzhledem k absenci vlastního státu a do roku 1995 také neexistenci kodifikace jazyka byli Rusíni jazykově ovlivňováni řeči většinového obyvatelstva ve státě, ve kterém žili, při hranicích pak i jazykem sousedících států. Rusínština je dost podobná ukrajinštině a má také určité prvky společné se staroslověnštinou (vzhledem k tomu, že se jazyk nevyvíjel a udržoval pouze v ústním podání), také se slovenštinou a češtinou. Za první Československé republiky se v rusínských vesnicích v tehdejším Československu vyučovala ruština[zdroj?] (protože u tehdejších rusínských politiků převažovala proruská orientace, přestože rusínština je mnohem bližší ukrajinštině než ruštině).
Ve své knize Enciány z Popa Ivana (Praha 1933) český spisovatel Stanislav Kostka Neumann poznamenal: „Rusínský lid rusky neumí, s Moskaly nikdy nežil na dobré noze, rusínský lid tedy nemůže náležeti k ruskému národu, leda v záludné fantazii některých politiků.“ Rusínština sice používá cyrilici, má však některé odlišnosti oproti písmu používanému jak ruštinou, tak ukrajinštinou.



