Média nás v posledních dnech od rána do večera zahlcují zprávami o zdravotním stavu Roberta Fica, jako by byl atentát spáchán na Gándhího, papeže, či Johna Lennona. V čem je útok na slovenského premiéra jiný?
Rozdíl je ovšem v tom, že zatímco Gándhí se zasloužil o nezávislost Indie, papež a Reagan o vítězství nad říší zla a John Lennon hlásal světu, že má dát šanci míru, Fico se zasloužil pouze o to, že se jeho země vzdaluje demokratické Evropě a svobodnému světu. Poslední vyjádření na margo Ukrajiny jsou už za hranou všeho, co lze tolerovat. Ficovo chování k Petru Fialovi v rámci návštěvy lídrů V4 bylo degradující a jeho návštěva u Miloše Zemana hanebná. Nyní, když se od rána do večera dozvídáme detaily o tom, jestli se probral a s kým promluvil, jak dlouho mluvil a co mu budou operovat, jako by se úplně zapomnělo na jeden fakt:
Nikdo mu to nepřeje a nikdo to neschvaluje, ale přece jen je
trochu rozdíl mezi ním a Jánem Kuciakem.
Slovensko je zemí, kde se vraždí novináři a lidé, kteří se hlásí k
LGBTI+. Slovensko je zemí, kde byla napadena Hedviga Malinová jen kvůli tomu,
že mluvila maďarsky.
Nepřeju Ficovi nic zlého, násilí neschvaluju ani na hraboších, natož na lidech. Přeju mu ať se brzo uzdraví a viníka ať stíhá zasloužený trest. V žádném případě si ale nepřeju, aby se co nejdříve vrátil do čela Slovenska, jak to slýcháme dnes a denně. Stačí si jen poslechnout nedávná Ficova slova, kde paroduje odpudivý text písně Hlinkovy gardy z dob Slovenského štátu, kdy se zpívalo.: „Rež a rúbaj do krve, nebude to poprvé, dokiaľ Slovák na Slovensku pánom nebude..“
Robertu Ficovi sice nepřeju nic zlého, ale mám potřebu říct. že je to on, kdo je za klima společnosti, která je na pokraji občanské války, odpovědný. Nesdílím proto žádný falešný smutek a lítost a neroním krokodýlí slzy. Koho skutečně lituju, to je Ján Kuciak a jeho snoubenka Martina Kušnírová. Ti si zaslouží úctu, soucit a empatii. Nejen proto, že jejich vražda dodnes nebyla uspokojivě objasněna a potrestána.

