pntoSorsdetmt
02429gfa
h
h1am9au7
5
219g7841u073108agtfgi533hutl
·
USTAVNÍ SOUD EVIDENTNĚ PORUŠIL ZÁKON
Při podrobnější konfrontaci středečního předběžného opatření
vydaného Ústavním soudem ČR se zněním Zákona o Ústavním soudu (182/1993
Sb.) nelze než dospět k jednoznačnému závěru, že tímto hojně
diskutovaným rozhodnutí Ústavní soud zcela zjevně překročil svá
zákonná omezení.
A to hned v několika ohledech:
- Předběžné opatření lze vydat výhradně v řízeních o individuální
ústavní stížnosti, nikoliv v kompetenčních sporech. Tento závěr
vyplývá nejen ze systémového zařazení tohoto institutu (§80 upravující
vydání předběžného opatření je součástí Oddílu třetího o ústavní
stížnostech, zatímco kompetenční spory jsou upraveny v Oddílu devátém),
nýbrž i ze samotného znění §80 upravujícím podmínky vydání
předběžného opatření, kde je výslovně uvedeno "směřuje-li ústavní
stížnost...". Je tak evidentní, že v jiném typu řízení, než je
individuální ústacní stížnost, předběžné opatření vydat NELZE.
Suma sumárum vydání předběžného opatření v řízení o kompetenční
žalobě není možné a je zcela nepochybně nezákonné.
- Samotným přeběžným opatřením lze orgánu veřejné moci uložit pouze
jedinou povinnost, a to "aby v zásahu nepokračoval". Předmětné ustanovení
§ 80 však soudu rozhodně neumožňuje, aby uložil orgánu veřejné moci
cokoliv aktivně konat. Ústavní soud tak svým rozhodnutím, jímž zavázal
vládu notifikovat orgány NATO o tom, že součástí delegace bude též
prezident "a jím určený doprovod" (sic!!!) opět jednoznačně překročil
své zákonné pravomoce.
- V řízení o kompetenčních sporech je pak Ústavní soud rovněž
limitován ohledně formy svého rozhodnutí, a to konkrétně ustanovením
§124 odst. 1 citovaného zákona. Ten jasně říká, že "Ústavní soud
nálezem rozhodne, který orgán je příslušný vydat rozhodnutí ve věci
uvedené v návrhu na zahájení řízení".
Tedy samotná výroková část nálezu v kompetenčním sporu nemůže znít
jinak než následovně:
"K rozhodnutí o složení oficiální delegace České republiky pro summit
NATO je příslušná vláda (či prezident)."
Soud však rozhodně není oprávněn určovat dotčenému orgánu, jak
konkrétně má v dané věci rozhodnout, tedy v tomto daném případě koho do
delegace zahrnout.
Je tak zcela zjevné, že svým středečním rozhodnutím Ústavní soud
překročil své pravomoce a jednal v rozporu se zákonem.
Toto své tvrzení jsem připraven argumentačně obhájit v jakékoliv
veřejné debatě s jakýmkoliv ústavním právníkem, jenž bude prosazovat
opačný názor.
S ohledem na zcela pregnantní formulaci zákona upravující rozsah pravomocí
Ústavního soudu v této oblasti jsem přesvědčen, že nebude mít šanci v
takové konfrontaci uspět.
Nyní ovšem přichází ta nejdůležitější otázka.
Jak se bránit evidentně nezákonnému rozhodnutí soudu, proti němuž
neexistuje opravný prostředek?
Když použiji argument ad absurdum - co dělat, když soud uloží
obžalovanému trest smrti, ač mu to trestní zákoník neumožňuje?
Je správné za použití argumentu "rozhodnutí soudu je třeba vždy
respektovat" dotyčného popravit?
Nebo je právem či dokonce povinností se proti takovému rozhodnutí
vzepřít.
Já jsem přesvědčen, že odpověď je zde zcela nasnadě
JUDr.Jindřich Rajchl