Nepatřil jsem jako žák základní školy mezi nejostřejší tužky v
penálu, ale jedné věci jsem si záhy povšiml. Že v Evropě se takzvaně
socialistickými státy staly pouze ty, které osvobodila Rudá armáda
(Rakousko spoluosvobodila, a to se stalo státem neutrálním, nicméně
zůstalo kapitalistické), případně měl na osvobození lví podíl odboj
vedený komunisty (Jugoslávie), anebo se země osvobodila sama (komunistický
odboj v Albánii). Z toho jsem později odvodil, že Sovětům nešlo pouze o
osvobození z nacistického jařma, ale o rozšíření jejich impéria a
politické porobení národů východně od železného opony. Soukromě to
nazývám politickým kolonialismem: Československo bylo politickou kolonií
Sovětského svazu. Stejně jako Polsko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko,
porobené pobaltské státy a samozřejmě NDR. Jugoslávie a Albánie budiž
vnímány jako svého druhu výjimky potvrzující pravidlo.
Máme tedy dva druhy osvoboditelů. Ty, kdo osvobozovali takříkajíc z
principu (u nás Američané), a pak osvoboditele s postranními úmysly. Těmi
úmysly bylo osvobodit a současně vnutit osvobozeným svůj systém a udělat
z nich své politické kolonie. Z politiků loutky ovládané z centra
osvoboditelské země (SSSR). Řečeno natvrdo: Moskva si nechala svůj
nesporný podíl na osvobození Československa draze zaplatit. Nejen
teritoriálně (osvobozené Československo bylo ve prospěch osvoboditele
připraveno o Podkarpatskou Rus), ale především politicky. Se vším, co k
širšímu významu toho slova patří.