Putin znovu ukázal, co si skutečně myslí o míru. Ale českým chcimírům to vůbec nedochází
KOMENTÁŘ / Marek Wollner
Ruský vůdce Vladimir Putin opět vyslal světu jasný vzkaz, že o
skutečný mír nemá zájem. Na jednání do Istanbulu, kam jej opakovaně zval
ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, vůbec nedorazil. Neposlal ani
ministra zahraničí Sergeje Lavrova, ani žádného z vysokých diplomatů. Do
čela ruské delegaci postavil Vladimira Medinského, což je ideolog,
někdejší ministr kultury a dnes poradce Kremlu pro „historickou
politiku“. Muž, který je známý spíše propagandistickými knihami o
„velké ruské historii“ než diplomatickými schopnostmi.
Nepřítomnost Putina, Lavrova nebo klíčových poradců jasně ukazuje, že Rusko možnost uzavření míru nebere vážně. Místo snahy o dohodu volí zdržovací taktiku. Zelenskyj přitom dal najevo ochotu jednat, dokonce i o složitých územních otázkách – ovšem ne za cenu likvidace ukrajinské státnosti. Bez přítomnosti vrcholné ruské delegace mu ovšem nezbývalo než sbalit kufry a odletět domů.
V tomto kontextu působí zvlášť pokrytecky výroky těch českých politiků, kteří volání po míru používají jako zástěrku pro proruské postoje. Předseda SPD Tomio Okamura v České televizi předevčírem zopakoval, že 75 % Čechů si přeje mír. To je jistě pravda – většina z nás si přeje mír. Klíčová otázka ale zní jinak: Proč si mír nepřeje Rusko?

To není klíčová
otázka, anébrž ukázkové obracení pravdy naruby,
tudíž LEŽ 
Nejbizarnější na tom je, že
chcimírové význam slova „mír“ úplně překrucují, neboť jej
spojují s ukončením bojů bez současného vyhnání Rusů z
Ukrajiny, tj. přejí si či akceptují ukrajinskou kapitulaci a
uznání stavu totálního bezpráví a nerovnosti obou zemí jako nového
právního stavu. A k vyvolání zdání bohulibých účelů a společenské
akceptovatelnosti to ještě lakují do „mírových“ barev.