VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJU ZNÁT o tom, jak žít, co dělat a jak
vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na
vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle
jsem se tam naučil:
O všechno se rozděl.
Hraj fér.
Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde jsi je našel.
Uklízej po sobě.
Neber si nic, co ti nepatří.
Když někomu ublížíš, řekni promiň.
Před jídlem si umyj ruce.
Splachuj.
Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj
a kresli a tancuj a hraj si a pracuj.
Každý den odpoledne si zdřímni.
Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž
se s ostatními pohromadě.
Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku -
kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a
proč, ale my všichni jsme takoví.
Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku -
všichni umřou. My také.
A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses
naučil - největší slovo ze všech - DÍVEJ SE. (Všechno, co opravdu
potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce: Krédo)
R.Fulghum.






