CITACE: Zdechovský: poslední muž z jeskyně
Existují lidé, kteří v debatě používají argumenty.
A pak existuje Zdechovský, člověk, který působí, jako by byl právě
rozmražen z doby kamenné a ještě nestihl pochopit, že už se nekomunikuje
pazourkem a chrčením.
Při debatě s Kateřinou Konečnou vypadal jako pračlověk, který poprvé
spatřil oheň, ženu a vlastní odraz ve vodě zároveň. Pohled
vytřeštěný, výraz zmatený, slovník připomínající mumlání hladového
jeskynního samce, kterému někdo sebral mamuta těsně před večeří.
Člověk měl chvílemi pocit, že nesleduje politickou diskusi, ale
archeologický experiment.
Co se stane, když postavíte moderní ženu proti fosilii s mikrofonem?
A výsledek?
Zvuky. Jen zvuky.
Něco mezi kvíkotem raněného prasete a náboženským obřadem kmene, který
ještě neobjevil souvětí.
Jeho názory nepůsobí jako myšlenky. Spíš jako poslední záchvěvy
neuronů, které se snaží přežít v prostředí bez kyslíku. Každá věta
vypadá, jako by vznikla po tvrdém úderu kamenem do čela. Obsah nulový,
význam žádný, ale hluk obrovský.
A ten výraz?
Upřímně, člověk chvílemi nevěděl, jestli je po debatě, nebo po útoku
rozzuřeného bizona. Vypadal jako bojovník, který prohrál válku s vlastní
evolucí.
Příroda občas vytvoří unikát.
Někdy vzácného motýla.
Někdy léčivou rostlinu.
A někdy exemplář, který by měl být naložen do lihu a vystaven studentům
medicíny s cedulkou:
Takto dopadá mozek, když se ego vyvíjí rychleji než inteligence.
Je fascinující sledovat člověka, který mluví k ženě s mentalitou doby,
kdy se partnerka vybírala podle schopnosti rozdělat oheň a neumřít přes
zimu.
Civilizace šla dopředu.
On zůstal sedět v jeskyni.
A ještě si myslí, že vyhrává debatu. Debil.
Autor: Kudrlinka Kudrnatá

