Kdepak, s některými tvými popisy nesouhlasím. A to proto, že jsem v té době byla školačkou. Pokud někdo zlobil, bylo úplně jedno, zda to bylo dítě rodičů, kteří byli v KSČ. Zlobil a byl potrestán. Také nevím, proč by spolupráce školy a rodičů byla vynucená. Za mě to byl dobrý počinek, protože rodiče se tak mohli zapojit do dění ve škole. Za další, tehdejší děti se nechovaly jako utržené ze řetězu, moc dobře věděly, kde je jejich místo. Nám bylo tehdy úplně jedno, zda náš spolužák byl z komunistické rodiny nebo ne. My se tehdy nerozdělovali na ty správné a nesprávné, my spolu kamarádili, setkávali jsme se i mimo školu, a za celou dobu, co jsem chodila do školy, jsem se nesetkala se šikanou. Stejně tak jsme nerozlišovali učitele podle toho, zda byl nebo nebyl v KSČ, protože jsme se o to nezajímali, ale podle toho, zda to byl dobrý učitel nebo nebyl a podle toho, zda je spravedlivý nebo není. Na každé škole se jak tehdy, tak i dnes nacházejí kantoři výjimeční, průměrní nebo podprůměrní. Z toho následně plyne ona autorita. A ukončím to tím, že nezáleží jen na rodičích, ale na celé společnosti, jakým způsobem je vedena. Oni si totiž v dnešní době lidé myslí, že si mohou dovolit cokoliv v rámci té svobody. Proto to dnes vypadá tak, jak vypadá.
