Tak je to dnes lepší, máš recht. Asi proto, že v demokracii to není tak
radikální, ale ne že by to neexistovalo vůbec.
Taky souhlasím, že politizace sportu se praktikuje v podstatě ve všech
režimech, jen někde víc, někde míň a liší se formou.
Ono to ale jinak nemůže být, neb kteříkoliv vládcové, mimo jiné, mají
taky moc nad veřejnými penezi a je čistě na jejich rozhodnutí, kolik z nich
pošlou upocencům na jejich soutěže a tréninky, neb většina sportovců,
včetně těch vrcholových, se bez sociálních dávek od státu neuživí a
nebyla by schopna provozovat svého nákladného koníčka na té nejvyšší
úrovni. Ty dávky jsou dnes v řádu desítek miliard ročně (myslím u nás),
sport stojí obrovské peníze, ovšem o tom se moc nemluví.
Pak zde máme taky úplně jinou rovinu politizace. Sportovec je taky jen
člověk. Má své myšlení, názory, hodnotový systém, morální úroveň a
taky se někde narodil, někde to má rád atd. Proto je nesmysl očekávat, že
to na nějakém sportovním utkání všechno hodí za hlavu a bude absolutně
neutrální dokonalý sportovec, tedy nějaké monstrum bez citu, či emocí.
Asi těžko si představit, jak dnes, či kdykoliv jindy, ruku v ruce a s
úsměvem na rtu spolu soupeří třeba atleti, nebo lyžaři ze dvou zemí,
které jsou ve stejný den ve válce. Dokážu si představit možná v boxu,
tam jo. Vzpomeňme na Věru Čáslavskou, kterak se na olympijských stupních
vítězů odvrátila od své soupeřky i vlajky její země, neb soutěž se
konala těsně po okupaci. Paní Čáslavská přijela do Mexika z napadené
země, její spoludržitelka zlaté medaile ze země agresora. Těžko se na ni
zlobit, ba naopak, bylo to naprosto lidské a pochopitelné gesto, byť ji
stálo kariéru. Zrovna její případ je čítankovým příkladem, jak byl
socialistický sport extrémně zpolitizovaný.
V této diskuzi se nacházejí odkazy a příspěvky s manipulativním obsahem, dezinformacemi a fakenews.
