Rozcestník >> Společnost a komunity >> Svobodná diskuse bez cenzury je utopie

Již v březnu minulého roku připustil v rozhovoru pro Hospodářské noviny bývalý federální premiér a ministr Jan Stráský, že byli srozuměni s tím, že jednou z cest, jak nechat lidi zbohatnout, bylo nechat je krást. A že vědomě nechávali banky poskytovat úvěry, i když věděli, že mnohé se nesplatí. Tenkrát to v Institutu Václava Klause nervózně zahučelo, ale pořád to bylo možné vydávat za pomluvy jedné zapadlé politické veličiny.

Nyní však toto tvrzení přiživil bývalý předseda Poslanecké sněmovny Milan Uhde, když v rozhovoru pro Aktuálně.cz líčil Klausovy úvahy na grémiu ODS, jak řešit problém, když obnovujeme kapitalismus, ale nemáme kapitál. Premiér s poukazem na dějiny Spojených států poučoval špičky strany, že tamní kapitál povstal převážně z krádeží. Až příští generace nekradla a podrobila se zákonu.

Stráský, Ježek a Uhde nám tak dávají jasnou odpověď na otázky, které ani zručný demagog Klaus nemohl zamést pod stůl. Ten vždy zdůrazňoval, že nebylo možné čekat na uzákonění právního rámce transformace, protože bylo nutné urychleně privatizovat stoprocentně postátněnou ekonomiku. Jenže nikdy neměl věrohodné vysvětlení, proč nebylo možné dělat právní korekce souběžně s reformami; za pochodu reagovat přijímáním zákonů nebo i nařízeními vlády na rozmáhající se tunelování podniků a fondů.

A také proč stát jako spoluvlastník bank nevyvíjel tlak na tyto finanční instituce, aby neposkytovaly rizikové stomiliardové půjčky pochybným podnikatelům a privatizačním dobrodruhům, aby neudržovaly „na resuscitačních přístrojích“ zadlužené podniky, nepumpovaly do nich špatné úvěry na splacení jiných špatných úvěrů.

Teď nám tedy hned dva organizátoři transformace a jeden její blízký pozorovatel s nebývalou otevřeností potvrzují, že jedním z účelů institucionálního propletence kvaziprivátních bank, fondů a jimi vlastněných podniků bylo přihrávat stomiliardové majetky konkrétním podnikatelům. A také jim umožnit v právním chaosu okrást drobné investory z kuponové privatizace.

Jak Tomáš Ježek podotýká na adresu jednoho z nejúspěšnějších z nich Petra Kellnera: „Ty jejich peníze, to jsou nakradené peníze DIK (držitelů investičních kuponů). K jejich cti ovšem musím říci, že si aspoň nekupovali vily a bazény, ale že je dál investovali. Ale pořád ty peníze nejsou čisté.“