Život je pomalým ztrácením toho, co milujeme
Ztráta bolí a truchlící člověk prochází emocionálním koktejlem. A když se smutkem nepodaří projít, čeká nás na konci místo smíření, deprese.
„Život je pomalým ztrácením toho, co milujeme,“ autor citátu je neznámý, ale neexistuje na světě člověk, který by v životě o něco nepřišel. Každého asi jako první napadne ztráta milované osoby, ať už se jedná o rozchod nebo smrt. Ale přicházíme i o iluze, hodnoty, zdraví. Rodinný život a děti nás připraví o kus svobody, byť je to na straně druhé zase bohatě kompenzované. Ztrácíme v rámci svého vývoje dětství i mládí a s tím také řadu nadějí. Což je v pořádku, protože zrání člověka je deziluzí vykoupené.
Smutek potřebuje čas a prostor
Truchlící člověk v první řadě potřebuje čas a prostor. Někdy je to
těžké, když nám třeba zemře rodič a my se musíme dál starat o děti a
chodit do práce. Ale hlavně jde o prostor v hlavě, dovolit si být smutný,
nešťastný a bolavý. Smutek je hluboký intenzivní pocit, který je reakcí
na ztrátu a je nezbytný. Pokud někdo truchlí, měli bychom být s
ním a jestliže chce mluvit, tak naslouchat, abychom mu lépe porozuměli. A
hlavně nedávat žádné rady. A někdy to chce sílu, odvahu i trpělivost
být s někým, kdo je chodící neštěstí. Celé je to o tom:
„Vydržím s tebou i když brečíš a nic ti nenabízím.“
Řada lidí prožívá ještě roky po rozchodu nebo po rozvodu s partnerem vztah v intrapsychické rovině. Sice jsou fyzicky odloučení, ale mstí se, dělají naschvály. Partner je stále přítomen tak říkajíc v hlavě. Uvnitř sebe žijeme stále s tím druhým, v duchu se s ním hádáme a kritizujeme ho. A vězte, že není snad silnějšího pouta, než je nenávist.
Další podmínkou je otevřít se tomu, co pro nás taková ztráta konkrétně znamená. Například po rozchodu s tyranským partnerem je zapotřebí si odtruchlit naději, že když se budeme chovat láskyplně, tak se náš partner změní v prince na bílém koni. Dochází tedy ke ztrátě představ a iluzí a mělo by nastoupit smíření směrem k „lepší už to nebude.“