Rozcestník >> Společnost a komunity >> Svobodná diskuse bez cenzury je utopie

Předmět diskuze: Svobodná diskuse bez cenzury je utopie - Diskuze by měly být místem pro výměnu názorů a respektování různých pohledů, ne pro osobní útoky a vulgarity. Překlepy se tu neřeší. Blbé koláže mažeme.

Varování

V této diskuzi se nacházejí odkazy a příspěvky s manipulativním obsahem, dezinformacemi a fakenews.
Upozorňujeme, že je nutné ověřovat fakta z více nezávislých zdrojů.

Zobrazení reakcí na příspěvek #74106

Zobrazit vše


| Předmět:
23.10.23 13:47:43 | #74106
| Předmět: RE:
23.10.23 14:33:59 | #74117 (1)

Pracecipuum naturae bonum mors – Smrt je největší dar přírody.



| Předmět: RE:
23.10.23 15:07:21 | #74121 (1)

Život je pomalým ztrácením toho, co milujeme

Ztráta bolí a truchlící člověk prochází emocionálním koktejlem. A když se smutkem nepodaří projít, čeká nás na konci místo smíření, deprese.

„Život je pomalým ztrácením toho, co milujeme,“ autor citátu je neznámý, ale neexistuje na světě člověk, který by v životě o něco nepřišel. Každého asi jako první napadne ztráta milované osoby, ať už se jedná o rozchod nebo smrt. Ale přicházíme i o iluze, hodnoty, zdraví. Rodinný život a děti nás připraví o kus svobody, byť je to na straně druhé zase bohatě kompenzované. Ztrácíme v rámci svého vývoje dětství i mládí a s tím také řadu nadějí. Což je v pořádku, protože zrání člověka je deziluzí vykoupené.

Smutek potřebuje čas a prostor
Truchlící člověk v první řadě potřebuje čas a prostor. Někdy je to těžké, když nám třeba zemře rodič a my se musíme dál starat o děti a chodit do práce. Ale hlavně jde o prostor v hlavě, dovolit si být smutný, nešťastný a bolavý. Smutek je hluboký intenzivní pocit, který je reakcí na ztrátu a je nezbytný. Pokud někdo truchlí, měli bychom být s ním a jestliže chce mluvit, tak naslouchat, abychom mu lépe porozuměli. A hlavně nedávat žádné rady. A někdy to chce sílu, odvahu i trpělivost být s někým, kdo je chodící neštěstí. Celé je to o tom: „Vydržím s tebou i když brečíš a nic ti nenabízím.“

Řada lidí prožívá ještě roky po rozchodu nebo po rozvodu s partnerem vztah v intrapsychické rovině. Sice jsou fyzicky odloučení, ale mstí se, dělají naschvály. Partner je stále přítomen tak říkajíc v hlavě. Uvnitř sebe žijeme stále s tím druhým, v duchu se s ním hádáme a kritizujeme ho. A vězte, že není snad silnějšího pouta, než je nenávist.

Další podmínkou je otevřít se tomu, co pro nás taková ztráta konkrétně znamená. Například po rozchodu s tyranským partnerem je zapotřebí si odtruchlit naději, že když se budeme chovat láskyplně, tak se náš partner změní v prince na bílém koni. Dochází tedy ke ztrátě představ a iluzí a mělo by nastoupit smíření směrem k „lepší už to nebude.“

https://medium.seznam.cz/clanek/apolena-tumova-zivot-je-pomalym-ztracenim-toho-co-milujeme-10351?utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=blogy.sznhp.box&dop_vert_ab=&dop_vert_id=&source=hp&seq_no=3