A
ještě mám pro tebe Heraklítku speciálku o tvým miláškovi Masarykovi!

T.G.Masaryk měl výrazný podíl na obnovení československého státu.
Proto se jeho postava idealizovala. Legenda nám Masaryka líčí jako
bojovníka za pravdu. Skutečnost je však jiná…
Jen o jedné události, o příčině svého odchodu z gymnázia Masaryk
dokázal podat přinejmenším čtyři rozdílné verze. První z nich
předložil v roce 1877 v dopise svému příteli Leanderu Čechovi: Bylo to
prý pro jeho české národní povědomí. Krátce nato v životopise pro
vídenskou univerzitu podal další verzi:
Prý jako dobrovolník vstoupil do rakouského vojska v době
rakousko-pruské války v roce 1866 a byl raněn. Z českého vlastence se stal
rakouský vlastenec, přičemž navíc lhal až se hory zelenaly. Masaryk
dobrovolně v rakouské armádě nesloužil, ledy v ní ani nemohl být raněn,
nemluvě o tom, že údajné zranění kvůli kterému opustil školu, mělo
nastat několik let před jeho odchodem ze školy. Masaryk si uvědomoval
kompromitující charakter tohoto životopisu, který nezapadal do pozdější
legendy o přesvědčeném bojovníkovi proti rakouskému otroctví, a proto
krátce po tom, co se ujal prezidentského úřadu, si tento životopis
vyžádal od vídeňské univerzity a dostal ho. Avšak jeho obsah zůstal
zachycen v zachovaných vyjádřeních členů školní komise, před kterou
Masaryk skládal zkoušku. Třetí verzi nabídl Herbenovi, který ji zveřejnil
v jeho životopise: Chudý chlapec, který se proslavil. Podle této verze
školní řád přikazoval jít ke zpovědi a on už tehdy jako zásadový
člověk to odmítl a kvůli tomu se dostal do sporu s ředitelem gymnázia. A
Čapkovi předložil opět jinou verzi. Spor s ředitelem tu zůstal, ale
příčina sporu byla jiná. Známost s děvčetem, přičemž ředitel měl
výhrady k formě tohoto vztahu. Tuto verzi publikoval Čapek ve svých
Hovorech. Dalším připadeni, kdy Masaryk nemluvil pravdu, byla vražda Anežky
Hrůzové v Polné na konci minulého století. Masaryk se zde rozhodně
postavil na obhajobu Hilsnera, podezřelého z vraždy. Bývá zvykem tento
postoj interpretovat tak, že navzdory zaujatému veřejnému mínění se
postavil na obhajobu nevinného člověka. Avšak bližší rozbor tohoto
případu ukazuje na to, že Masarykovi tu nešlo o pravdu a nezastavil se ani
před útoky na čest svých oponentů. Nekvalifikovaně se pokoušel zpochybnit
závěry lékařů, kteří pitvali zavražděnou dívku. Například rozsáhlou
smrtelnou řeznou ránu označil za bodnutí. Když jeho oponenti poukázali na
fakt, že se nevyzná ani v místě činu, navštívil Masaryk Polnou, kde se
lživě představil jako zástupce katolického tisku. Nakonec dva nezávislé
porotní soudy na základě důkazů uznali obviněného za vinného. Hilsner
měl přitom rozsáhlou možnost obhajoby a na jeho straně byla většina
současného tisku. Proto se ani nepodařily snahy o revizi procesu a podle
běžné praxe je nutné Hilsnera pokládat za vinného. Je zajímavé, že
když byl Hílsner po první světové válce omilostněn a dostal se na
svobodu, Masaryk neprojevil sebemenší zájem o setkání s ním. Kdyby byl
Masaryk tak pevně přesvědčen o jeho nevině, mohl svůj postoj veřejně
demonstrovat. Ale přestože v této době měl na své straně nejen veřejnou
podporu, ale i faktickou moc, neučinil tak. Asi dobře věděl, že jeho
obhajoba byla nepřesvědčivá.
Jako poslanec rakouského parlamentu se dopustil křivé přísahy –
přísahal věrnost státu, který se současně snažil rozbít. Tohoto
později využili sudetští Němci, kteří mohli argumentovat tím, že při
své zradě Československa nedělali nic jiného než kdysi hlava
československého státu.
Nezávislost Česko-Slovenska byla vyhlášena 18. října 1918 ve
Washingtonu. Někteří historici proto pokládají toto datum za vznik
Československého státu. Washingtonská deklarace byla vyhlášena ve jménu
Masaryka, Beneše a Štefánika. Ale jenom Štefánik nebyl tehdy ve Washingtonu
a když se později dozvěděl o textu, který zkoncipoval Masaryk, 2. listopadu
1918 poslal z Tokia svůj protest. (Nevyjasněná Štefánikova letecká nehoda
při jeho návratu do vlasti s tímto – kromě jiného – souvisí, pozn.
red.)
Masaryk také zformuloval text dohody s americkými Slováky v městě
Pittsburgh. Nejprve ho podepsal v květnu 1918, potom v listopadu, v době kdy
už byl uznán jako prezident. V něm se zaručil poskytnout Slovensku
samosprávu. Masaryk totiž tehdy byl na amerických Slovácích nemálo
závislý – ti mu poskytovali značné finační prostředky. Ale záhy po
tom, kdy Masaryk dosáhl svého cíle, odmítl tento závazek splnit a snažil
se vykroutit nedůstojnými výmluvami. Dokonce v jednom dopise Hlinkovi
(12.10.1929) označil tuto smlouvu za falzifikát. Masaryk svůj závazek
nenaplnil ani tehdy, když americká úřední expertiza potvrdila
právoplatnost této smlouvy. Tímto postupně vznikl neřešitelný problém,
který oslaboval česko-slovenský stát a později ulehčil jeho zánik.
Samostatnou kapitolou je Masarykův vztah ke katolické církvi – lži, které
o ní šířil, by si zasloužily zvláštní zpracování.
Historik, který by chtěl zachytit osobnost umělého idolu T.G.M. ze
stránky pravdomluvnosti, našel by vděčné téma ke zpracování…
Peter Bielik
NOVÝ DNEŠEK č. 2/1999