Jak se stalo, že se řecké idiotes, soukromník, změnilo na nadávku?
Slovníky uvádějí dva významy výrazu idiot. Jednak je to nadávka,
zhruběle „velký hlupák, pitomec, blbec“ a za druhé jde o medicínsky
termín označující člověka stiženého idiocií, což je nejtěžší forma
oligofrenie, tedy slabomyslnosti, duševní zaostalosti, která se týká celé
osobnosti, a na rozdíl od demence se vyvíjí už od dětského věku.
Starší medicína někdy od počátku 20. století rozlišovala tři stupně
slabomyslnosti. Nejlehčí je debilita, debil dosáhne nejvýš úrovně
12letého dítěte, střední se jmenuje imbecilita, imbecil může být
nejvýše na úrovni 6letého, a nejtěžší je tedy idiocie. Idioti jsou na
úrovni dvouletých dětí, nikdy se nenaučí mluvit ani zvládat
nejzákladnější návyky, jejich jedinou schopností je rozeznat osoby.
Všechny vzpomenuté termíny nám slouží jako nadávky a v běžné řeči
mezi nimi nerozlišujeme. Když někomu řekneme, že je idiot, nemyslíme si,
že je ještě horší blbec než debil či imbecil.
Slovo idiot k nám přešlo z latiny, ale pochází z řečtiny, jeho
základem je přídavné jméno idios, zvláštní, soukromý. Jak se stalo, že
řecké idiotes, soukromník, se změnilo na nadávku, vysvětluje Isaac Asimov
ve svých Slovech vědy. „Staří Řekové ... se zabývali politikou víc
než kdo jiný; věnovat se veřejným záležitostem bylo oblíbeným
koníčkem... Řek, který byl tak podivínský, že se zabýval raději svým
soukromím než veřejnými záležitostmi byl idiotes – soukromník... Co
tím chtěli Řekové říci, je zřejmé: idiotes a idiot je totéž.“