Mě ještě nebylo 15. Ale sestra, která právě přijela z porodnice a
manžela měla na vojně , z toho byla v šoku. Maminka šla hned ráno do
vedlejšího konzumu a udělala velké zásoby trvanlivých potravin.
Zakázala mi i chodit ven, a musela jsem se držet doma a na zahradě.
Ale to se nedalo vydržet- parta z našeho parku se domluvila a v noci jsme
utíkali z domu , a psali nápisy na zdi. Ivane běž domů, a podobné.
Shánělo se vápno, křídy, barva.
Kluci obraceli směrovky. Když mě maminka jednou načapala, jak se kradu v
noci ven....seřezala mě jak žito- poprvé a naposledy. Pak už si pamatuju,
jen tank, stál na náměstí a v něm mladí kluci- ti ani nevěděli kde jsou.
Měli hlad a žízeň. Bylo horko a tak jim lidi dovolili pumpovat si vodu ze
studny. Po týdnu odjeli. Život se vrátil do normálu- jen z ,,paní
učitelek,, se staly soudružky učitelky.
A my s kámoškou jsme mohly poprvé na večerní promítání do kina- na
dvoudílnou kleopatru.
Tak to je má vzpomínka na 1 srpen 1968