Byl Miloš Havel homosexuál, kolaborant či zachránce českého filmu?
27. 11. 2011 14:40:59
Začal to geolog Joachim Barrand (1799 - 1883) - známý francouzský geolog a
paleontolog, který se proslavil výzkumem starších českých prvohor. Dnes
nesou jeho jméno Filmové ateliéry Barrandov, jež se začaly stavět 23.
listopadu 1931. Přesně před 80 roky...
Když Židé npo milionech umírali v plynových komorách, na Barrandově
řadili čeští herci v bláznivých komediích...
Když Židé npo milionech umírali v plynových komorách, na Barrandově
řadili čeští herci v bláznivých komediích...Foto: B. Olšer (2)
Jejich obchodní značku je nyní možné objevit v titulcích více než dvou a
půl tisíce českých i zahraničních filmů. Tolik jich bylo na
barrandovském vršku nad Prahou za 80 let jejich existence natočeno. A máme
tady další jubileum, spojené s několika rouhačskými otázkami: Byl
zakladatel těchto ateliérů Miloš Havel, strýc exprezidenta Václava Havla,
homosexuál, kolaborant nebo zachránce českého filmu?
Mezi mými hereckými známými kolují velmi rozporuplné názory, i když
všichni Högerové, Noví, Burianové, Schránilové, Kohoutové, Peškové,
Hrušínští, Baarové, Gollové či Kabátové a další moc dobře věděli,
že jim Miloš Havel a jeho submisivita k nacistům zajistila pohodlný život.
Byli to jistě průzrační lidé, kteří milovali herectví a byli ochotni mu
vše věnovat. Dokonce tolik, že své nejlepší filmy natočili během
válečných čtyřicátých let minulého století na pražském
Barrandově.
Vděčili za to jednomu z rodu Havlů. Miloš Havel se narodil 3. listopadu
1899 jako mladší ze dvou synů majitele stavební firmy Vácslava Havla.
Jelikož se Havlovi léta podíleli na hospodářském vedení Národního
divadla, měli úzké styky s řadou osobností kulturního života. Miloš
Havel se stal dokonce na čas členem Národní obce fašistické. Havlové v
té době vlastnili pět pražských kin a založili filmovou produkční
společnost Lucernafilm, v jejímž vedení Miloš seděl od devatenácti
let.
V roce 1934 byla rozpoutána kampaň proti výrobnímu monopolu společnosti
A-B a proněmecké orientaci jejího vedení, protože Havel upřednostňoval
německé firmy, s nimiž měl - stejně jako se zástupci Říšské filmové
komory a německého ministerstva propagandy - výborné kontakty. To ale
nebránilo Němcům, aby Miloše Havla po okupaci o ateliéry připravili. Už
16. března 1939 patolízalsky informoval Němce o rezignaci svých židovských
ředitelů Levoslava Reichla a Osvalda Koska a o propuštění židovských
režisérů Jiřího Weisse a Waltra Schorsche. Marně. Ztratil sice ve firmě
majoritu, ale přesto byl za své akciové podíly finančně odškodněn.
Během okupace se barrandovská studia ocitla v područí nacistického
Německa. V letech 1941 - 1945 zde byly postaveny velké ateliéry s pomocí
židovských “podlidí“. V roce 1940 totiž navezli na Barrandov Němci
zajatce, kteří pracovali na stavbě a navíc byli využíváni k natáčení
masových scén o válečných vítězstvích wehrmachtu. Nacisté vnímali film
jako mocný nástroj propagandy. Pro barrandovské ateliéry znamenalo období
okupace příliv velkých investic do modernizace a rozšíření
kapacit.Soubor:Barrandov Terraces.jpg
Přítel mě vzal na Barrandov, kde mi zařídil, abych měl k dispozici
celý archiv po neomezenou dobu. A bylo to informací, až mi z nich šla hlava
kolem. To víte, blbý Valach, co se do Prahy musel doplahočit až z Ostravy. Z
AB Barrandov se stala říšskoněmecká společnost Prag-Film
Aktiengesellschaft, jejímž úkolem v rámci Třetí říše byla výroba
vlastních filmů. Filmy byly vyrobeny v německém jazyce, primárně byly
určeny pro říšský trh. V době svého největšího rozmachu Prag-Film
disponoval celkem třinácti ateliérovými halami o celkové rozloze přes 10
tisíc m2. Pracovala pro něj řada českých režisérských hvězd, mj. i
slavný Martin Frič a prakticky všichni, kteří zvládali dostatečně
němčinu – Lída Baarová, Zita Kabátová, Nataša Gollová, Hana Vítová,
Oldřich Nový, Vlasta Burian, Raoul Schránil a další...)
Bylo to době, kdy v Evropě trýznivou smrtí umíraly miliony nevinných
lidí též z rukou těch, kdož vládli českými ateliéry a všichni, kdo v
nich pracovali, měli výhody a ochranu nejvyššího řadu. Bylo přece nutné,
aby nacisté dokázali světu, jak se lidé baví a veselí i během
“údajné” Hitlerovy krutovlády. Herci možná “nevěděli”, že
existují koncentráky, Protektorát, bitva u Stalingradu či vylodění
spojenců v Normandii. Možná, že si ani Oldřich Nový jaksi nevšiml, že
jeho herecký kolega Edurd Bass, který o jeho Novém divadle prohlásil, že
jde o operetu pro kulturní lidi, byl tvrdě pronásledovaný Žid.
Třeba si to uvědomil, až když byl on sám se svojí ženou Židovkou
transportován do koncentráku, čímž ji zřejmě jako Nežid zachránil
život. Ale možná také tím, že byl aktivním propagátorem bezchybné
německé kulturní linie během 40. let válečného běsnění. Jak řekla
jeho herecká kolegyně Zita Kabátová, doba okupace a Protektorátu byla pro
Oldřicha Nového nejúspěšnějším životním obdobím. S filmem začal už
v roce 1922, kdy hrál v němém filmu Přemysla Pražského “Neznámá
kráska”.
V roce 1939, kdy Československo potupně obsadily nacistické hordy a na
uvítacím pražském setkání s českou elitou dokonce poslušně hajloval i
Karel Höger (takže Höger hajloval a já si za to zasloužím pár facek, to
je tedy logika) a další, přišel režisér Mac Frič s komedií
“Kristián” s kouzelnou větou: “Zavřete oči, odcházím...”
(Joseph Goebbels své komplexy tělesn
ě postiženého člověka neléčil jen “řešením” židovské otázky,
ale vytrvalým úsilím o přízeň krásných žen. Úspěšně usiloval o
přízeň české herečky Lídy Baarové, která v té době žila s Gustavem
Frölichem. Goebbels v té době zval Baarovou, uchvácenou jeho mocí, na
nejrůznější společenské události. Pozval ji také do své vily v
Bogensee, kde jí vyznal lásku...)
A pak se s báječnými komediemi Oldřicha Nového roztrhl pytel. Po
“Kristiánovi” následoval film “Eva tropí hlouposti” a “Dědečkem
proti své vůli”, v roce 1940 to byl film “Přítelkyně pana ministra”,
“Život je krásný”, “Dívka v modrém” a “Když baron Prášil/Baron
Prášil”, v době napadení SSSR to byl film “Roztomilý člověk” a
“Hotel Modrá hvězda” o rok později natočil komedii “Valentin
Dobrotivý” a v roce 1944 filmy “Sobota” a “Paklíč”... Na
Barrandově však v tomto období natáčel filmy také Vlasta Burian:
Ducháček to zařídí (1938), U pokladny stál (1939), Ulice zpívá (1939),
Katakomby (1940), Když Burian prášil / Baron Prášil (1940), Přednosta
stanice (1941), Provdám svou ženu (1941), Ryba na suchu (1942, Zlaté dno
(1942)...
Po válce se na Nového nový režim díval přes prsty možná neprávem,
ale člověk, který natočil tolik komedií uprostřed zničené Evropy nemohl
být příliš obletován. Přesto Nového filmografie uvádí jeho další
natočené filmy, tedy žádné striktní zákazy: V roce 1945 “Jenom krok”,
v roce 1947 “Parohy”, 1949 již zmiňovaná “Pytlákova schovanka”,
následoval rok 1952 a v něm film “Slovo dělá ženu”, o dva roky později
“Hudba z Marsu”, rok 1955 přinesl další dílo “Nechte to na mně”,
rok 1958 - “O věcech nadpřirozených”, v roce 1960 “Kde alibi
nestačí” a “Bílá spona”, v roce 1962 “Dva z onoho světa”, v roce
1965 “Káťa a krokodýl”, pak “Alibi na vodě”, “Fantom z
Morrisvillu”, pak přišel jeden z nejoblíbenějších filmů -
“Světáci”, v době normalizace to byl film “Muž, který rozdával
smích” a televizní seriál “Taková normální rodinka”...
A hlavně po válce hostoval po celé republice, režíroval řadu
úspěšných her a hrál v mnoha úspěšných hlavních rolích. Mimo jiné v
karlínském hudebním divadle režíroval velmi oblíbenou operetu Mamzelle
Nitouche, ve které po boku Stanislavy Součkové zpíval Célesténa. Zahrál
si v bakalářské povídce a především v osmidílném seriálu autorky
námětu filmu Eva tropí hlouposti Fan Vavřincové...
Pamětníci často připomínají Havlovu homosexualitu. Miloš o ženy moc
nestál. Oženil se až v roce 1934 s Marií Weyrovou, ale "spíše ze starého
přátelství než z touhy po ženě". Na počátku války se po vzájemné
dohodě rozvedli. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie,
která jakékoli odchylky velela brutálně potlačit. V Havlově případě to
mohlo znamenat hrozbu zatčení či koncentrační tábor. Měl štěstí, že
byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Otakar
Vávra tvrdí, že Havlova orientace ovlivňovala i chod firmy včetně
natáčení filmů, protože na něj měli největší vliv intimní přátelé,
jako např. režisér František Čáp.
Havel musel jednat s Němci, pokud si chtěl svou pozici udržet, ač si byl
jako Čech vědom svého rizika. Jak v Reflexu napsal Lukáš Kašpar, na jedné
straně pomohl desítkám lidí svými intervencemi a osobní aktivitou, na
straně druhé se přátelil s exponenty okupační moci. To mu dával pocítit
i domácí odboj, který neúnavně informoval londýnský exil o Havlově
kolaboraci a přirovnával ho k ministru Emanuelu Moravcovi. Pro Havla to bylo
tím tíživější, že sám londýnské vysílání poslouchal.
Nejproblematičtější byly večírky, které pravidelně pořádal a jichž
se účastnili kromě českých filmařů, především hereček Gollové,
Mandlové či Kabátové, i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a
významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme či Werner Dress. V
prostředí, kde se seznamovali Češi s významnými okupanty, podle Nataši
Gollové Havel vše aranžoval tak, aby byli "rafinovaně ostatní do německé
společnosti vtahováni". Němci si přítomnost českých hereček přáli a ty
se podle všeho nijak nevzpouzely.
Že se stane neznámý kopec, jak napsal iDnes, kterému místní sedláci
říkali Na Kloboučku, synonymem největšího moderního studiového komplexu
v Evropě, tušil málokdo. Možná to překvapilo i majitele Miloše Havla. S
příchodem Němců v roce 1939 se život Pražanů hodně změnil. A změnil se
i osud Barrandovských ateliérů. Okupanti sesadili Miloše Havla z pozice
majoritního akcionáře a přemístili do Prahy štáby z vlastních studií,
která mohla být v Německu terčem spojeneckých náletů. V Praze byl klid,
proto se tam mohly natáčet třeba zfalšované záběry vítězících
německých armád. Fiktivní bojiště vzniklo na polích za areálem...
V této souvislosti jsou zajímavé i poválečné výpovědi Jana Drdy,
jenž prohlásil, že mu bylo "vždy jasno, že Havel je typický kapitalista,
který pro své hospodářské zájmy korumpuje všechny strany, jak Němce, tak
Čechy, a také jsem se nikdy před nikým s tímto svým stanoviskem netajil".
Po válce Havel vypovídal osmkrát před disciplinární radou Svazu českých
filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době
okupace, jehož se měl dopustit tím, že udržoval styk s Němci v míře
přesahující nezbytnou nutnost a že jim poskytoval dary, uplácel je, pomohl
k útěku příslušníku gestapa, byl příčinou mravního úpadku řady lidí
a vyrobil film Jan Cimbura s antisemitskou scénou.
V Reflexu se mj. na toto téma píše: ...“V prosinci 1947 bylo ale
řízení pro nedostatek důkazů zastaveno. Miloš Havel přišel o
Lucernafilm, který existoval od roku 1912 do roku 1949. V červenci 1949 byl
zadržen při pokusu o útěk do Rakouska v sovětské zóně rakouskými
četníky a v Československu odsouzen k dvěma letům vězení. Byl dokonce
získán jako spolupracovník StB, "úkoly však řádně neplnil". V roce 1952
se mu podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil restauraci. V šedesátých
letech se hojně stýkal s Čechy, kteří vyjeli na Západ. Pražského jara se
nedočkal. Zemřel v únoru 1968 jako majitel obchodu s květinami...“
Inu, Na Kloboučku to začal geolog a skončil zachránce českého filmu,
pragmatický kolaborant s růžovým šátečkem kolem krku...
PS: Ano, můj blog je též plivnutím do tváře desítkám milionů
padlých na frontách, ale i šesti milionům Židů, kteří chtěli také
přežít holocaust a protektorát, ale neuměli německy, ani hrát divadlo,
takže skončili v plynuna úkor herců v přepychu. A komu pliváte do tváře
vy, Martine Faltyne...?
Snímky Břetislav Olšer(3) a jeho archiv(3)
O multikulturalismu Škvoreckého a závislosti Baarové na šampusu...
Lidská nesmrtelnost je přímo úměrná lidské paměti...
Svobodná diskuse bez cenzury
2
1
1
1
