Nojo, vy mlaďoši! 
Ale co my, stařenky, co na
kole jezdit neumíme? A kolena už nám neslůžijá?
Ony ty úzkokolejky jsou (a byly) vlastně dvě - jedna z Oravy a druhá z
Kysuc. Takže se dá jet i z opačné strany, z Oravy. Chystala jsem se tam
před třemi lety, že to pořádně projedu (když to už neprojdu pěšky) ale
zdraví řeklo nenene - žádné takové blbinky!
Takže si už nedělám žádné velké plány - jak bude tak....
V době elektrokol není nikdy pozdě začít jezdit. Ještě bys kolem mě
prosvištěla jak vítr...... 
Jinak na kole jezdím na tůry víc jak pěšky, protože mě zlobí koleno. Na kole to tolik nebolí......
Mám problémy s rovnováhou, na kole jsem se pořádně nenaučila jezdit nikdy.
To je škoda. Já mám problémy s rovnováhou po otřesu mozku. Už neumím jezdit bez držení.
S kolem jsem vždycky měla problém. Přičítala jsem to tomu kde jsem
bydlela. Na kopci, kde nebyla žádná rovinka, kde bych se mohla naučit
jezdit. Měla jsem sice strýčka dole ve vsi, měl mne rád a snažll se mne to
naučit. Výsledek? No, jakžtakž jsem se udržela. Ale šlapat a držet
rovnováhu byla pro mne nepředstavitelná "makačka".
U nás doma všichni jezdili na motorkách (i maminka) a já jezdila od 11 let.
Motorka mně nevadila. V těch 11 letech, na jaře, jsem se to naučila i já.
Můj sedmiletý bratr chodil do první třídy. Protože se odmalička hrabal s
tatínkem v dílně Táta - soukromý zemědělec - přes zimu opravoval
traktory a stroje širokému okolí. Motorek bylo u nás několik. Takových,
kterých se někdo už chtěl zbavit. Táta je přes zimu "poléčil" a když v
sezonu některá "klekla" tak se odstavila do kůlny a vzala se další.
Opravovalo se přes zimu. Takže bratříček měl přehled: "Tá stopatina za
ovčírňů jezdí!!!" Byla to jenom "stopadesátka", pro dospělé (většinou
s nákupem na zádech) do kopců slabá. Odtlačili jsme ji do keře, kde nebylo
od chalupy vidět. Z tátovy motorky vypustili trochu benzínu a jezdili na ní
do školy a ze školy. Byly to tři kilometry, pěšky 3/4 hodiny, na motorce 5
minut! Cesta jenom polňačka, tak pro koňské povozy, osobní auto neprojelo,
policajti po kotárech nejezdili. Pod kopcem bydlel již dříve zmiňovaný
strýček Jenda, za jeho stodolou kůlna která motorku schovala - hlavně před
našim tatínkem 
- strýček s námi "držel basu." "Naši"
se sice divili že chodíme s bráškou ze školy stejně, jenže byla práce na
poli, přemýšlet nad děckama nebyl čas! Červen se už chýlil ke konci,
když bráška zase jednou "podojil" tatínkovu motorku. Trošku to přepískl:
tatínek dojel dolů do vesnice ale nazpět u ne! Nádrž prázdná!!! Začal
výslech a my museli s pravdou ven.
Táta se na nás díval v mírném šoku: "Jak dlúho už jezdíte?" "Nooo... od
března..."
Táta zachoval klid: "Když ste sa dofčilšku nezabili tož jezděte dál!! Ale
benzím si berte z kanystra, né z mojí motorky!!"
Prožitých zážitků můžeme mít dostatek i teď - jenom si je
uvědomovat! Já před cca 8 lety dostala docela "dobrou čočku" od kamarádky
mé maminky. Bydlela sama, ranila ji mrtvice, syn ji našel až na třetí den.
Zůstala ochrnutá. Sice mluvila ale nemohla polykat, krmili ji sondou do
žaludku. Byla v domově důchodců poblíž mne, tak jsem se za ní občas
zastavila. Měla jsem tehdy dost starostí a k ní jsem si chodila - světe
zboř se - pro dobrou náladu! Ona i na tom lůžku, na kterém se nemohla sama
ani pohnout a sestřičky ji chodily polohovat, měla každý den spoustu
zážitků! Přinesla jsem jí kdytici - a ona mi za týden vyprávěla, jak
která květina prospívala, kolik poupat se ještě rozvinulo a kolik jich
uvadlo....jak rostou větve na stromě, na který viděla z lůžka.... jak se
střídají stíny... naprosto neuvěřitelné! Dobrou náladou byla snad ceká
zahalená! Nepochopitlné! Celý život to byla aktivní ženská s těžkým
životem: dělala dojičku v kravíně, vstávala ve dvě hodiny ráno, pak doma
tři děti, postavili s manželem dům, manžel zemřel, dcera se provdala přes
půl republiky, starší syn zemřel... vyprávěla o nich s klidem a
láskou....
Jaké si to uděláme, takové to budeme mít!
Njn jsem taky toho názoru, jenomže většina lidí tě bere sebou. Já osobně vymazaný mozek nemám, ale mám respekt a sleduji i zahraniční komentáře, videa a podle toho to nějak slepuji...
Já, samozřejmě, taky. ALE: je potřeba rozlišit, co nějak ovlivnit mohu
a co ne. Udělám tedy to, co je aktuálně v mé moci a ostatní se snažím
"vypustit". Ono je to totiž (většinou) hlavně v naší hlavě.
Kdysi jsem četla, že "nemůžeme zabránit ptákům aby létali nad našimi
hlavami ale můžeme jim zabránit, aby si na našich hlavách postavili
hnízda". Považuji to za moudrý příměr a snažím se podle toho
řídit.
Na svých toulkách posledních 10 let sbírám magnetky a "lepím" ja na
plynový kotel v kuchyni. Pak mi stačí juknout - a - hned jsem....třeba ve
Stanišovské jeskyni (jenom ta medovina už není...)
