Rozhodně si nemohl stěžovat. Měl pořád kolem sebe mladé děvče, které skákalo radostí a užívalo si života s ním plnými doušky. Byla ohromně pracovitá. Prala, vařila, uklízela, o veškeré zvířectvo se hravě postarala a ještě ho k tomu opravdu neskutečně milovala. Dědek vnitřně omládl. Nakonec i nejdrbavější žena a kuchařka na zdejší faře musela uznat, že jim to spolu sluší. Drby se přestaly šířit a lidé ten veselý pár vítali s radostí při každé vesnické příležitosti.
Když o tom všem jednou přemýšlel na lavičce pod okénkem s pestrobarevným kvítím, vnucovala mu jeho mysl: „Ta holka je lepší ve všem než ta tvá baba. Tvá baba… Tvá baba…“
Může být člověk šťastný? Může a určitě v mnohém byl i on. Možná spíš neskutečně radostný. Nebo to byl jen pláštík, kterým zakrýval a schovával poslední zlaté zrnko vzpomínek, jež neměl nikdo spatřit a jež bylo dobře ukryto a ještě lépe střeženo.
Oči, oči ho prozradily. Pokud by měly poblíž zrcátko, určitě by se do něj podívaly, aby viděly skryté. Musel se postavit a jít. Kam? Za Lidkou. Napadlo ho, že se na něj bude svým zvířecím způsobem usmívat. Má ho ráda. Měla ráda i… Hned zaplašil myšlenky jemným mumláním známé hospodské odrhovačky.
Milovaná právě dodojovala poslední kravské čtvrtě a vesele si při tom zpívala: „Kdybych se já mladá vdávala, dědééédečka bych si namluvila… tralala, tralala, tralala, tralala, toho bych si namluvila.“
Když dědka uviděla, ještě přidala další sloku: „Co má krávu Lidku a na klopě kytku…“
Dědek se usmíval a jeho obličej nahodil červenavý odstín. „Nepřeháněj to zase tolik, nejsem pro tebe žádnou výhrou.“ „Jak to můžeš říct? Já jsem s tebou moc spokojená. Kdybys pod okýnkem loudil dřív, mohl si mě taky dřív mít,“ hihňala se.
Takový úsměv dokáže vykouzlit jen láska. Kýbl s mlékem se převrhl a štokrle zůstalo pod Lidkou...
1
2
1
1
1
