klíčová věc jen to k masám věřících neproniklo. Za celý svůj
život jsem nepotkal v kostele protestanta. Znám osobně jen tebe a Domečka
Navíc protestanté si myslí, že při poslední večeři Ježíš, to se svou krví a tělem myslel obrazně a katolíci si myslí, že to myslel tak jak to řekl.
proto je ekumena těžká. Katolík to nebere jako nýbrž doopravdy. A pokud u ekumeny se neproměňuje víno a krev, nelze jít ani k přijímání a je to víceméne jen bohoslužba slova, prostě se jen mluví. Na takové setkání moc nechodím, protože mě to moc nebaví.
V tom společném přijímání eucharistie je ještě jedna překážka ze strany KC, kdy pro ni je společný eucharistický stůl vyjádřením plné jednoty církve, a k té zatím nedošlo.
Jsem zastáncem “ekumeny zdola” - kdy ekumenické vztahy vychází z touhy obyčejných věřících, kteří se chtějí setkat s Kristem společně. (Např. když chodím na ekumenické společenství Modlitby otců.)
“Ekumena shora” bývá považována za něco formálního, překonaného - “zdvořilostní ekumenismus,” se kterým se daleko nedostaneme (Benedikt XVI.). Jenže z mé zkušenosti je ekumena shora prvním krokem, kde můžou věřící pochopit, že členové z jiné církve jsou “další bratři” (Jan Pavel II.) a že styky s nimi jsou dovoleny, podporovány, že se o ně mohou sami pokusit - a pak následuje praxe ekumeny zdola, té tzv. pravé ekumeny.
V rámci “ekumeny shora” ale probíhají velmi důležité rozhovory systematických teologů všech stran o skutečných a domnělých rozdílech, nebo praktická spolupráce církví např. při humanitárních projektech, v oblasti hájení lidských práv atd.
O ekumenu se snažit máme, protože jednota křesťanů je vůle Krista, kterou vyjádřil např. ve své “Velekněžské modlitbě” - aby všichni byli jedno… A slovy 2. Vat. koncilu nejde již o přetahování druhých na naši stranu, ale “o společný příklon nás všech k Bohu, který uzdravuje a odpouští naše rány.”
