Na takové věci se nezapomíná
Ono to má dramatickou dohru.
Rodiče pojali neblahý nápad podívat se, jak to synáčkovi hraje, i vydali
se do "Lázní", což byl název hotelu s tanečním sálem, kde jsme hráli.
Už asi 300m od budovy jim rozechvěly bránice tóny basovky (to jsem měl
vyzkoušené). Pak vstoupili do chodby, kde páchly pisoáry, a u stolku seděla
"mánička", která prodávala vstupenky. Na nesmělé zašpitání, že si jdou
jen poslechnout syna, "mánička" mávla rukou a rodiče vstoupili do dění. Na
parketu se v zakouřeném prostoru zmítaly další "máničky" a s nimi
"nějaké děvky". Kdo hrál na pódiu, nebylo pro míru zakouření prostoru
vidět. Takže logicky nebylo vidět ani z pódia ke dveřím.
Takže když jsem, nic netuše, dorazil celý nabuzený domů, táta jen suše
prohlásil: "Tak jsi dohrál, chlapečku".
Nakonec jsem to usmlouval nejdřív na zkoušky, a po pár měsících i na
další hraní. Ono stejně do té doby žádné nebylo. Ty začátky byly
někdy těžké. Příště třeba něco o přehrávkách.
Přehrávky byly v " jisté " době dost nejisté....kor když se něco zahrálo v angličtině - byť lámané ) ..... jak něčemu nerozuměli - tak byl ne-úspěch jistý )
Tady se angličtina tolerovala, pokud to byly převzaté věci zpívané
skutečně anglicky, nikoli odposlechnutou "|svahilštinou". V tom jsme měli
výhodu, oba kluci, kteří zpívali, anglicky uměli.
Problém byl jinde.
Když jsme šli "na scénu", tak se k nám přitočil kluk z kapely před námi,
a povídá: Jak vezmete celý akord přes booster, tak bude zle".
A bylo.
O "power akordech" tenkrát nikdo moc nevěděl, a "drbačky" uměl Blackmore a
pár dalších.
Nakonec jsme uhráli druhou třídu, takže jsme mohli inkasovat jako kapela asi
stovku na hodinu.